Článek
Jak vás to napadlo?
Zavolali mi z Adry (humanitární organizace) a představili mi tu myšlenku. Ve mně rezonovalo, že v Bangladéši jsem nikdy nebyl, ani jsem o té zemi moc nevěděl, jen jsem se občas podíval na kus oblečení, kde třeba bylo Made in Bangladesh. Věděl jsem, že na závody se tam nepodívám, tak mě to lákalo. Navíc dlouhodobě podporuju akce, které přispívají ke zlepšení podmínek, ať už dětí, nebo postižených, a letos jsem jich tolik nestihl.
Jel jste sám?
Na vodě ano, pak tam byl kameraman, střídal se kolem mě místní doprovod. Každou zastávku jsme měli spojenou s návštěvou školy, kterou Adra podporuje.
Snažil jste se zjistit si o jihoasijské zemi něco předem?
Největší část plánování byla na Adře i tím, že se to řešilo v závěru sezony, která pro mě sice nebyla tolik nabitá, ale neměl jsem moc času. Takže jsem nevěděl, do čeho půjdu, bral jsem to jako součást výzvy. S pár lidmi, kteří tam byli, jsem se potkal, základy jsem si zjistil, ale ono je jedna věc si něco přečíst na wikipedii a druhá vidět realitu.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Jaká byla?
Měli jsme možnost se podívat i do místní textilky a cihelny. Hlavně textilky jsou tam velké téma, jak se za poslední dva tři roky přerušil globální řetězec. Přesunuly se tam firmy z Číny, které zaměstnávají děti, ty pracují od dvanácti let na směny. A vidět i ty cihelny bylo brutální, všechno ruční práce…
Bangladéš bývá označován za jednu z nejchudších zemí. Je to znát na každém kroku?
Procházeli jsme i některé čtvrti, jaké ani v Praze nenajdete, kde bydlí bohatší lidi. Ale samozřejmě ten práh, co vypadá dobře, máme na západě posunutý.
Kajakář Vavřinec Hradilek v Bangladéši.
Zamířil jste i do slumu Čalantika, pro který byla charitativní cesta určena především. Jak na vás působil?
Asi hodinu po příjezdu tam jsem nemluvil a jen přemýšlel, protože to je šílené. Když jsem viděl, v čem bydlí, protože nemají odpadové hospodářství, a topí se v odpadu. Na druhou stranu byli strašně fajn a srdeční, i když nemají standard jako my, neřeší věci, které my…
Zažil jste slumy třeba v Brazílii, kde bují i kriminalita. Tady jste se nebál?
Tady to bylo fakt jiné. Vůbec nebyl důvod se bát. I kameraman říkal, že poprvé zažil v rozvojové zemi, že se nebál nechat techniku na zemi.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Potkal jste i nějaké další vodáky na řece Ganga?
To vůbec. Ale jinak je na řece strašně živo, je pro ně posvátná. Používají ji jako druh přepravy pro průmyslové lodě na hlavním toku, v jejích ramenech probíhá ten vesnický život. Myjí tam sebe i krávy, perou oblečení a cukrovou třtinu… Jako běloch na kajaku jsem tam samozřejmě vzbudil ohlas, ale hrozně mě ten vesnický život bavil.
Jak na vás místní reagovali? Na Evropany asi často nenarazí…
Na vesnicích jsou často negramotní, říkali nám, že pro mnohé jsme první běloši, které viděli. Vždycky přišli, koukali, pak se usmáli a byli milí, i když jsme si nerozuměli. Bylo to takové, jaké jsem znal z vyprávění. Nejprve přišli na každé zastávce třeba dva lidi, pak už celá vesnice.
Celkem jste měl v plánu ujet 121 kilometrů pro 121 dětí, v online sbírce se zatím vybralo přes 150 tisíc korun. Jen vaši pouť lehce zkrátil cyklon.
Tam, kde jsme byli, nebyl tak silný, i když venku nebyl nikdo. Všichni mají bydlení z plechů a bambusů, teď zalezli do pevnějších domů, my také. Asi by se dalo něco upádlovat, ale rozhodli jsme se skončit o den dřív. V části země umírali lidé, evakuovalo se, tak jsem nechtěl dělat něco, co mě baví, když lidé trpí. Byl to pocit jako při povodních, kdy stoupají řeky, kde by bylo zajímavé jezdit, ale je třeba brát ohled na ostatní. Bylo zvláštní, že v tu dobu tam ani cyklon neměl být, sezona bývá přes léto, i místní říkali, že ho v tomhle období nepamatujou.
