Článek
Špicar přezdívaný Týčko už přitom jednou na olympiádě byl. Jenže Rio 2016 je pro něj spíše hořkou vzpomínkou. Před osmi lety měl výbornou formu, úvodní nominační závody při absenci Josefa Dostála dokonce vyhrál. Při skladbě tehdy elitní české posádky čtyřkajaku měl výbornou výchozí pozici. Jenže mezi čtveřici vyvolených se nedostal.
„Byla to taková horší zkušenost,“ vrací se ve vzpomínkách o osm let zpět. Ale s tehdejší volbou trenérů je smířený. „V Čechách jsem si to vyjel, ale na olympijskou loď jsem neměl. Nebyl jsem na ni silově a technicky vyspělý, nezapadal jsem k těm třem klukům, i když na singlu jsem byl rychlý,“ uznává.
Čtyřkajak s Dostálem, Havlem, Janem Štěrbou a Lukášem Trefilem pak obhájil bronz z Londýna, což Špicar sledoval ze břehu. V Brazílii byl připraven jako náhradník a nakonec mnoho nechybělo, aby do finále naskočil, když Havla postihly zdravotní problémy.
„Ale to jsem se spíš modlil, abych nejel a neměl na bedrech, že se to nepovede,“ líčí Špicar. „Měl jsem po sezoně, v Riu nebyly ideální podmínky, abych se dostal na vodu, jak jsem neměl závodní akreditaci, neměl jsem se kde rozjet. Tak jsem si přál, aby to Dan vyležel,“ vzpomíná.
Na čtyřkajaku se pak měnila olympijská trať z 1000 na 500 metrů, což nastartovalo konec úspěšné české éry. A Špicar si na podzimním soustředění poprvé sedl s Havlem do deblkajaku.
Hned první dojmy byly pozitivní. „Pozná se rychle, jestli nám to sedí. Jen jsme řešili, kdo bude háčkovat, což Daneš dělal ve čtyřkajaku. My zkusili obě varianty a sedlo nám, když já byl vepředu,“ říká.
Hned o rok později společně získali na domácím mistrovství světa v Račicích bronz. Jenže do Tokia se nekvalifikovali se čtyřkajakem a na deblu si účast vybojovala dvojice Josef Dostál, Radek Šlouf, která pak v Japonsku slavila bronz.
A tak Špicar s Havlem hledali motivaci do nového zkráceného olympijského cyklu. „Ale začala se na deblu jezdit pětistovka, která nám jde, což nás nakoplo. A výkonnost máme stabilní,“ pochvaloval si změnu olympijské trati, která naopak neseděla Šloufovi s Dostálem. Nejúspěšnější český kajakář tak směrem k Paříži vše podřizuje individuální disciplíně.
Nemoc drží na uzdě
Jenže Špicar musel během kariéry svádět nejen nelehké nominační boje na vodě. Nechtěnou společnost mu dělá Bechtěrevova choroba, zrádné autoimunní onemocnění, které se dlouho nemusí projevovat, ale pak se objeví velké bolesti páteřních obratlů. Špicara poprvé potkaly v devatenácti letech po příchodu na Duklu.
„První přišly na podzim roku 2012, druhé v roce 2017. Spouštěčem byly zřejmě stres a změny v tréninku,“ tuší. Nyní se mu daří zánětlivé onemocnění držet na uzdě. I bez léků.
„Snažím se pocitově víc hlídat tělo. Když mě něco začne bolet, zajdu na sono, jestli tam není zánět. Náročnější to bývá na podzim, kdy se začne trénovat a přijde horší počasí, také mě to pokaždé sundalo po sezoně. Ale musím zaklepat, teď je vše dobré, snažím se na to nemyslet a nic nepřivolávat,“ dodává Špicar.
Nyní se s Havlem chystá na evropský šampionát v Szegedu, při úvodním Světovém poháru na stejném místě společně vyhráli finále B, v dalším průběhu sezony už by chtěli bojovat s nejlepšími.
