Článek
Ledový bazének se poprvé u plavců objevil v roce 2016, kdy ho dostalo Vysokoškolské sportovní centrum na pražském Strahově. „Tehdy se to objednávalo z Austrálie a strahovské centrum nám jej zapůjčilo na mistrovství Evropy v Londýně. Vzápětí se ale ukázalo, že zařízení, které zabralo dvě velké bedny, není z praktického hlediska úplně ideální.
„Jednak byl problém s tím, že to je velké heblo a jen jeho přeprava stojí dost peněz. A druhý problém hned v Londýně nastal, že nám ho letecká společnost nechtěla dopravit zpátky. Bedna totiž obsahovala kompresor, stlačený plyn a další komponenty, které se aerolinkám nelíbily. Tehdejší kolega, šéf VSC Jarda Strnad si s tím užil své. Tak jsme si řekli ne, že na to nemáme nervy. O přepravě na následnou olympiádu v Riu jsme už ani neuvažovali," vzpomínal v průběhu ME v krátkém bazénu v Glasgow šéftrenér Vlastimír Perna.
Náhrada za objemné zařízení, které dál využívají v centru na Strahově, se ale našla snadno a rychle. „Začali jsme používat obyčejné nafukovací dětské bazénky. Zprvu to vypadalo asi dost legračně, ale asi to byl impulz i pro další země, protože dnes to používá kdekdo včetně velmoci jako je Maďarsko. Využíváme toho, že pořadatelé většinou zajišťují balíky s ledem, takže není problém vodu ochladit. Možná to zní trochu hloupě, ale bohatě to stačí a vyhovuje nám to," vysvětloval Perna.
Rozdíl v nákladech? Astronomický
Co rozhodně nezní hloupě je ovšem rozdíl v nákladech. Cena originálního bazénku je totiž čtvrt milionu korun, větší nafukovací bazén v hračkářství vyjde na pár stovek. „Navíc ten originál musí někdo obsluhovat a nám samozřejmě takový člověk chyběl. Takže moje vzpomínka na Londýn je, že nafukuju bazének a zapojuju kabely," vylovil se smíchem z paměti motýlkář Jan Šefl.
V Glasgow naráží trenéři na jediný zádrhel, všudypřítomní pořadatelé totiž mají tendenci omezovat distribuci ledu. „Bojem o led bych to nenazval. Bylo mi nicméně vytknuto, že na tým připadají jen na den jen dva pytle. Ale zase takový problém opatřit si ledu víc není," přiznal se spikleneckým úsměvem Perna.
Bazének každopádně plní svou funkci a závodníci jej mají zafixovaný v regeneračním plánu. „Není to vyloženě můj rituál, ale na pět minut po vyplavání by tam měl člověk zajít," líčila kraulařka Barbora Seemanová. „Já tam lezu na minutku na dvě, záleží, jak je voda studená. Nemusím úplně promrznout," přidal se znakař Jan Čejka. „Já dám klidně osm minut. Ale musím vystrčit nohy," dodal se smíchem Jan Micka.