Článek
Bled (od našeho zpravodaje) ‑ Šestadvacetiletá svěřenkyně Tomáše Kacovského skvělou stíhací jízdou na neolympijském skifu lehkých vah brala bronz.
Ve čtvrtině trati jste byla šestá, v cíli třetí. Byl plán postupně zrychlovat?
Jsem tak zvyklá jezdit, první pětistovku mívám pomalejší. Trať byla rozhoupaná, nešla mi frekvence, tak jsem byla ráda, že jsem to takhle vybojovala.
Medaili jste uhájila o necelé tři desetiny, věděla jste to v cíli?
Sto metrů před cílem jsem věděla, že je soupeřka vedle mě, ale pak už jsem nevěděla vůbec nic. Až když mě za cílem začali volat, uvědomila jsem si, že jsem třetí.
Dodával vám sebedůvěru nedávný triumf na méně obsazeném Světovém poháru?
Určitě mě vítězství v Záhřebu nakoplo, věděla jsem, že práce, kterou dělám, má smysl. Ale nervózní jsem samozřejmě byla. Přece jen finále A jsem mockrát nejela, tak jsem to brala jako skvělou zkušenost s tím, že nemám co ztratit a můžu jen získat, což se povedlo.
Z lehkých vah se ale na olympiádě jezdí jen dvojskif. Vrátíte se do něj?
V plánu to je. Moje parťačka (Veronika Činková) byla dlouho nemocná a na třetím Světovém poháru bychom už měly jet spolu.
Vy jste vystudovaná fyzioterapeutka, nechodí za vámi ostatní veslaři s bolístkami?
Dělám to spíš výjimečně, když je potřeba, ale máme v týmu fyzioterapeuta, já jsem tu jako závodník. Dvakrát týdně se věnuju fyzioterapii brigádně, abych nezakrněla, ale s vrcholovým sportem práce na plný úvazek nejde skloubit, tak si užívám svá vrcholná sportovní léta.
