Článek
Dá se nějak popsat, co vám roky strávené ve fedcupovém týmu daly?
Strašně moc krásných, ale i smutných vzpomínek. Začala jsem v Estonsku, tam jsem se rozkoukávala. Potom jsme bojovaly o elitní skupinu, kolikrát jsme blbě prohrály a nedařilo se.
Bylo vám někdy ve Fed Cupu obzvlášť mizerně?
Těžko říct... Ve Francii v roce 2007 jsem prohrála 7:9 ve třetí sadě s Dechyovou. Tak asi tahle utkání, v nichž jsme se škrábaly nahoru a pořád se to nedařilo. Zklamání bylo i v semifinále 2009 s Američankami, které jsme prohrály v Brně z mečbolu, tam jsme cítily, že už budeme ve finále a pak jsme nebyly. To bylo smutné.
Ovšem pak slavná česká éra stejně nastala.
Moskva 2011. Tam to začalo. Péťa Kvitová tehdy přijela v životní formě. Já jsem ve finále nepřinesla ani bod, takže jsem byla za sebe smutná, ale měla jsem obrovskou radost s týmem. To jsou unikátní zkušenosti.
O rok později jste si všechno ve finále vynahradila.
Získala jsem rozhodující bod proti Srbsku, což v atmosféře v O2 areně bylo naprosto neuvěřitelné. To můžu řadit ke svým nejkrásnějším tenisovým vzpomínkám vůbec. Pak bylo další finále s Německem... Vzpomínek je celá řada, ale stejně tak třeba Sevilla před pěti lety, kde celý týden pršelo, prodlužovalo se a musely jsme odletět do Dauhá ještě před koncem. Já tam byla nemocná celý týden a odvracela jsem, abychom neprohrály. Nebo když bouchla sopka na Islandu, nelétala letadla a musely jsme jet autem do Říma nekonečně dlouho, a hrály jsme s Péťou a s Luckou Hradeckou slovní hry. Je toho spousta, ale myslím, že mi to nic nevzalo.
Bude vám to chybět?
Byla jsem vždycky ráda součástí takového týmu. Měly jsme s holkama tak dobrou atmosféru a tak dobře jsme si rozuměly, že i díky tomu přišly úspěchy. Jsem strašně šťastná, co jsem mohla prožít a budu na to krásně vzpomínat.
Pomáhá podle vás Fed Cup individuální kariéře?
Rozhodně ano, protože tenisové publikum je roztříštěné. A ve Fed Cupu máte obrovskou zodpovědnost, když hrajete doma. Jít v O2 na kurt a hrát blbě, tak je to hrůza. Je to obrovský tlak. Venku je zase publikum proti, takže je to taky těžké. Tohle mimo týmovou soutěž člověk nezažije. Sama za sebe musím říct, že když jsem zvládla zápas se Srbskem psychicky, tak už jsem neměla nikde nic těžšího.
Co prostějovská rozlučka, zamávala s vámi?
Bylo toho víc. Nejdřív jsem byla nervózní před zápasem, protože to bylo emotivní a potom když mě představovali a říkali všechny úspěchy, co jsem zažila, tak už jsem měla slzy v očích a říkám, ježišmarjá, ještě jsem nezačala hrát a už brečím. Zápas s Bárou Krejčíkovou jsme ale odehrály moc dobrý. Obrovsky emotivní to bylo na konci, už jsem slzy neudržela, ale nebylo to tak špatné naštěstí.
Stála jste hodně o to, abyste zakončovala poslední výměnu?
Napadlo mě to. A nakonec to vyšlo, takže krása a strašně si vážím, jakou rozlučku jsem mohla mít. Lidi zůstali a vytvořili mi krásné prostředí. V Prostějově jsem trávila dětství, dá se říct, že jsem tu odehrála nejvíc hodin a loučit se tady je specifické a krásné.
Kdy vás poprvé napadlo, že Češky budou ve Fed Cupu tak dominovat?
Když jsme měly nejen skvělé hráčky, ale byly jsme mezi sebou v pohodě i jako tým. To jsem si říkala, že bychom to mohly dát.
Co hráčky, které s vámi byly v týmu v Prostějově, mají na to prodloužit českou nadvládu?
Holky jsou fajn a všechny hrají moc hezky, pestře. Myslím, že to je skvělá nastávající generace.
Nechtěla byste si mezi nimi někdy v budoucnu zkusit roli kapitánky?
Petr Pála to zvládá skvěle. Nevím. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Je to zajímavá práce, ale nechám to Péťovi.
S českými fanoušky se rozloučíte příští týden na turnaji v Praze, s těmi zahraničními na Roland Garros. Těšíte se?
Dostala jsem ještě volnou kartu do debla ve Stuttgartu s Nasťou Pavljučenkovovou. Nedokážu říct, jaké budou další rozlučky. Každá bude specifická. Neberu to tak že to končí, stejně budeme v kontaktu, pořád budu nějakým způsobem součástí tenisu.