Vondroušová je v jednom kole. Před finále skoro nespala, z tanečku s Alcarazem ale sešlo, mrzelo šampionku

Co jste o sobě nevěděla a zjistila to až v Londýně?

Asi že umím hrát na trávě (směje se). Bylo to super, ty dva týdny jsou ale opravdu těžké, zápasů je moc. A všeho možného okolo.

Obdiv jste sklidila za to, jak jste psychicky ustála finále. Váš kouč z Kynšperku Jan Fuchs říkal, že jste nasadila poker face. Ale tak jednoduché to asi nebylo, že?

Noc před finále jsem skoro nespala. Všechno se mi motalo šíleně v hlavě. Byla jsem ráda, že už musíme vstávat, bylo to fakt náročné, ale dělali jsme všechno jako obvykle, byli jsme se rozehrát, najíst... A pak finále.

Vrátila jste se jako hráčka první desítky světového žebříčku i adeptka na Turnaj mistryň, co je pro vás víc?

Top 10 je krásná meta, i kvůli turnajům je to velká výhoda. V ‚race' jsem docela vysoko (5.), tak uvidíme, jak to půjde dál. Ale holek, co budou útočit, je pořád dost.

Jaké zážitky jste si přivezla z tradičního bálů šampionů?

Super. Byli jsme tam dost dlouho. Čekalo se, až se dohraje mužské finále, které se protáhlo. Ale byl to pro mě velký zážitek, že jsem tam mohla být s mými nejbližšími na večeři, to bylo krásné.

Módní puristy jste překvapila, když jste si na bál k šatům vzala oblíbené tenisky. Proč vlastně?

Měla jsem dlouhé šaty, které jsem ve městě vybírala s holkama. Ani to netrvalo moc dlouho. Věděla jsem, že boty pod tím nebudou vidět. Kdybych neudělala tu fotku, tak by to ani nikdo nevěděl...

Ale na tradiční tanec s vítězem mužské dvouhry Španělem Carlosem Alcarazem nedošlo, že?

Tanec nebyl, zrušili ho už minulý rok. Trochu mě to mrzelo, je to takové ikonické. My jsme stejně nevěděli, co se bude přesně dít, on navíc přišel dost pozdě. Byli jsme tam asi do jedné a už jsme byli dost vyřízení.

Aspoň vás nebolel pochroumaný kotník.

Bylo to dobré, i když únava byla velká. Udělala jsem si to v první kole, pár dnů potom mi to pak tejpovali, ale měla jsem to spíš jako prevenci na zápasy.

Co teď máte v plánu na nejbližší dny?

Poletíme až do Montrealu na začátku srpna. Budu mít pár dnů volno, zajedu do Sokolova, dám se dohromady a začnu zase trénovat.

Teď asi budete mít na zádech terč, všichni vás budou chtít porazit. Je vám to jasné, že?

Tohle beru jako dobrý problém. Samozřejmě bude nepříjemné, že se všichni budou chtít na mě vytáhnout a hrát co nejlépe, ale to k tomu patří. Vyhrála jsem grandslam, musím s tím počítat.

Vybrala byste nějakou gratulaci, která vás nejvíc potěšila, pobavila nebo překvapila?

Úplně jsem se tím vším ještě neprobrala. Nejvíc si toho cením od lidí, co tam pro mě byli od prvního kola. Těm nejdůležitějším, které jsem ve zprávách našla, jsem odepsala, ostatním napíšu později.

Pořídíte si nějaký dárek, který vám bude Wimbledon připomínat?

Ještě jsem o tom nepřemýšlela. Na to teď nemám myšlenky.

Ani pár tenisek, na které jste vysazená? Kolik jich vlastně doma máte?

Strašně moc. Nevím ani odhadem!

Jak na váš návrat domů vlastně reagovala kočka Frankie?

Koukala na ten wimbledonský talíř a říkala si: Co to je? Proč jsi tady tak dlouho nebyla? (směje se) Ale trochu už se to uklidňuje. Dala jsem kočce kapsičku a byla spokojená.

Váš manžel Štěpán už prý cítí zvýšený tlak, který se na vás valí. Jak jste na tom vy?

Uvidíme. Nejsem typ, že bych tohle nějak moc vyhledávala. Jsou to pro mě spíš povinnosti, ale musí to být. Budu se snažit mít svůj okruh lidí, nikam se necpat, trénovat na další turnaje, snažit se tomu humbuku co nejvíc vyhýbat.

Hlavouni ve firmě Nike, která s vámi neobnovila spolupráci, se minimálně drbou na hlavě. Jaké teď máte plány ohledně zájmu sponzorů?

Mám kolem sebe, myslím, dobré lidi, kteří to budou řešit. Bude se to filtrovat beze mě, přijdou ke mně až ty důležité věci. Já se budu snažit toho dělat co nejmíň, je to jednak vyčerpávající a já nejsem typ, který by bral všechno. Zastupuje mě (marketingová firma) Octagon. Počkáme si, co se bude dít.