Sexuální choutky trenéra zmařily obrovský talent. Z otroctví vysvobodila tenistku léčka

Vakulenková v sobě nosila ponížení přes dvacet let. Dnes jí je jednačtyřicet let a jako vyzrálá žena našla odvahu promluvit. Svůj životní příběh svěřila do rukou francouzského L'Equipe. Z jejích slov běhá mráz po zádech.

Mluvilo se o ní jako o zázračné tenisové dívce. Narodila se sice ještě v Sovětském svazu, ale z Jalty se v mládí přestěhovala do tehdejší Jugoslávie. Ve dvanácti tam vyhrála národní šampionát své kategorie i čtrnáctiletých.

Jenže v její nové zemi se rozhořel válečný střet. Navíc práce v Jugoslávii s mládeží nebyla na takové úrovni jako ve vyspělých tenisových zemích.

„Hledali jsme cestu do zahraničí. Nakonec jsme našli sponzora, který by mi financoval pobyt na akademii. Přestěhovali jsme se do španělské Barcelony, když mi bylo patnáct. Nejprve jsem trénovala s holkami, ale protože jsem byla nejlepší ve skupině, přeřadili mě ke klukům,“ vzpomíná Vakulenková.

„Na akademii působil trenér, který si občas vzal naši skupinu. Moje výkony ho zaujaly. Viděl, že mám potenciál, a začal se mně intenzivně věnovat.“

A výkony Vakulenkové neunikly ani pozornosti pořadatelů Roland Garros. Udělili jí divokou kartu pro juniorskou soutěž tohoto grandslamu. V tu dobu netušila, že právě v Paříži se jí za několik týdnů obrátí život vzhůru nohama. Kvůli trenérovi, jehož jméno neuvedla, jenom prozradila, že se jedná o bývalého hráče, který se v osmdesátých letech minulého století pohyboval v první padesátce žebříčku ATP.

„Moje mamka, která byla v Barceloně se mnou, velký tenisový svět neznala, a tak nechala všechno na něm. Trenér mi naopak řekl, že všechno zařídí. Byl to on, kdo rozhodl, že mě na Roland Garros doprovodí a že budeme v Paříži sdílet společný pokoj. Jeho kontrola nade mnou začala.“

„Když jsem prohrála, lehl si ke mně. Začal mě hladit a objímat. Nechápala jsem, byla jsem ještě děcko a v trenérovi jsem viděla mentora. Ti nás přece učí, že děti mají poslouchat dospělé.“

Měl se o ni starat po tenisové stránce, ale on vztah svěřenec–⁠⁠⁠⁠⁠⁠trenér zneužil. V případě Vakulenkové to platí doslova.

„Bylo mu přes čtyřicet a měl ženu a dvě děti. Řekl mi, že je do mě zamilovaný a že ze mě udělá šampionku. Vždy jsem ho musela poslouchat a plnit jeho příkazy. I v sexu. Nakonec jsem se stala jeho majetkem. Manipuloval s mým životem až do mých osmnácti,“ líčí žena původem z Ukrajiny.

Nabízí se otázka, proč všechno neohlásila nebo se nesvěřila alespoň mámě. Na utrpení svých dětí jsou přece rodiče vysoce hákliví… „Ano, měla jsem s sebou maminku, ale neodvážila jsem se jí něco říct, protože rodina byla také závislá na sponzorovi.“

A jak už to bývá, každý odpor oběti vůči agresorovi zadupou do země výhrůžky. „Trenér použil nejen sexuální násilí, ale také psychické násilí. Řval na mě, že bez něj nikdy nedosáhnu úspěchu,“ tvrdí Vakulenková.

Když se dívky nebo ženy s podobnými osudy ocitnou v koutě, začínají hledat chyby u sebe. „Nenáviděla jsem se a říkala jsem si: Je to tvoje chyba, že jsi krásná. Život se stal noční můrou. Nechtěla jsem, aby přišel další den. Neustále jsem s ním zůstávala sama. Neumožnil mi s nikým jiným mluvit, kontroloval mi telefon. Zjistila jsem, že jsem úplně izolovaná. Neviděla jsem cestu, jak z toho ven,“ vypráví.

Cestu nakonec našla, ale neobešlo se to bez další bolesti. „Úmyslně jsem se zranila. Narazila jsem v běhu do koše míčů a zlomila si levou ruku. Dva měsíce jsem nemohla trénovat a pak už jsem se k němu nevrátila,“ vysvětluje Vakulenková.

Tato trpká životní zkušenost zákonitě ovlivnila její kariéru. Mezi dospělými nedosáhla žádného většího úspěchu. V žebříčku WTA si nejlépe stála na 32. místě. Jejím nejlepším výsledkem na grandslamových turnajích bylo čtvrté kolo na US Open v roce 2007. Vyhrála také sedm titulů ITF podniků. Kariéru ukončila v roce 2009, kdy jí bylo pouhých 25 let.

„V osmnácti jsem už nechtěla hrát tenis, mít trenéry. Všechno pro mě bylo negativní, a hlavně jsem ztratila důvěru sama v sebe. Chcete-li vyhrávat, musíte se mít rádi. A to já už pořádně nedokázala,“ říká.

„Nepřijala jsem tuto část svého života. Už jsem nechtěla být známou, protože jsem se za sebe styděla. Když jsem ukončila kariéru a založila rodinu, odmítla jsem o své minulosti mluvit a nechtěla jsem se dívat na tenis už ani v televizi,“ dodává Vakulenková, čímž objasňuje proč tak obrovský talent nosil tak dlouho na krku obrovský balvan.