Říkají mu „New Berdyč“. Menšík svá kouzla předvedl i v Davis Cupu. Sebevědomí pomáhá, tvrdí

Z daviscupového týmu zazněly hlasy, že by nebylo špatné po postupu do Malagy hrát hned. Taky byste si finálový turnaj střihnul raději teď, než za dva měsíce?

Jo, určitě. Je to škoda, že se nehraje, když máme skvělou formu. Pro nás všechny je to ale ohromný úspěch a chceme na něj v listopadu v Malaze navázat.

Jiří Lehečka už po baráži v Portugalsku mluvil o tom, že Davis Cup považujete všichni v týmu za vaši misi, a cílem je ho v blízké budoucnosti vyhrát. I když to třeba ještě nebude letos, ale kdo ví. Souhlasíte?

Potenciál máme podle mě obrovský, protože jsme opravdu hodně mladí. Cítím, že po Radkovi Štěpánkovi a Tomáši Berdychovi je tady nová silná generace. A máme na to, abychom náš level posunuli ještě mnohem výš. Ať jako jednotlivci ve světovém žebříčku, tak určitě i týmově.

Ve vašem zápase se Srbem Lajovičem jste to asi nepostřehl, ale kapitán Jaroslav Navrátil a s ním celá česká lavička se občas museli až smát, jak při své singlové premiéře v Davis Cupu soupeře drtíte. Je to třeba takový malý střípek, který dokládá, jaká je v českém týmu parta?

Už v únoru v Portugalsku jsem se s tou atmosférou seznámil, a Davis Cup tak už pro mě nebyl úplně nový. Ta parta je opravdu úžasná a nálada fakt dobrá. Jsem taky strašně rád, jaký výkon jsem ve dvouhře předvedl. Reakce kapitána a lavičky jsem nepostřehl. Ale myslím, že to bylo i v zápasech Jirky (Lehečky) s Tomášem (Macháčem). Když předvedli nějaký parádní úder, tak jsme to ocenili.

Poslední český triumf v Davis Cupu je z roku 2013, kdy vám bylo osm. Pamatujete si z něj něco?

Určitě pamatuju. Já byl dokonce už v roce 2011 v Ostravě na zápase s Kazachstánem (2:3). Jako malý jsem se v televizi na Davis Cup díval a fandil. Říkal jsem si, že by nebylo špatné si ho zahrát. Ale že bych byl tak brzy v týmu, to mě nenapadlo.

Na čerstvě 18letého hráče působíte až nezvykle sebevědomě. S tím se člověk musí narodit, nebo to u vás vypěstovali rodiče?

Je to jedna z mých předností. Kdybych byl nervóznější, nebyl tak cílevědomý nebo sebevědomý, nevyprovokoval bych se k tak dobrým výkonům, jako třeba teď v Davis Cupu. Ale v poslední době jsme s trenérem (Tomášem Josefusem) fakt dřeli a udělali hodně práce. A to mi taky dodává sebevědomí, když jsem díky tomu na dobré vlně.

Jak berete všechna ta srovnání s Tomášem Berdychem, který byl skoro sedm let nepřetržitě členem top 10?

Já to až tak nevnímám. Tomáš je typově trochu jiný, určitě osvalenější. Ale těch podobností je tam jinak celkem dost. Hodně fanoušků o tom mluví. V Americe mi říkají, že jsem „New Berdyč“…

Když se člověk narodí v Prostějově, tak se s tenisem zákonitě potká. Měl jste to jako kluk nalajnované, že budete tenistou?

Před domem tady máme dva kurty, kam jsem se jako malý chodil dívat, jak tam kluci nebo rekreační hráči pinkají. Rodiče si toho všimli a zapsali mě do tenisové školky. Ještě v době, kdy jsem tenis bral spíš jako koníček, tak jsem i nějakou dobu dělal atletiku. Ale tenis byl prioritou, ještě než jsem vyrostl v obra. (směje se) Basket mám taky rád, občas si jdu zaházet na koš, ale nebavil by mě víc než tenis.

V NBA máte své favority?

Fandím Golden State, kde šéfuje Steph Curry, což je můj oblíbený hráč. Když je sezona a hrají s nějakým dobrým týmem, tak si i přivstanu a podívám se.

Někdo roste i po dvacítce. Není to váš případ? Nebo je 195 cm na tenis ideálních?

Za poslední rok jsem vyrostl jen centimetr. Jeden nebo dva cenťáky by mi nevadily. Ale dva metry už je trochu moc. Na servis sice paráda, ale na koordinaci a orientaci by to bylo náročnější.

Říká se, že pro tenis je nejlepší povaha happy gangster, sedí to na vás?

To nemůžu úplně posoudit, jestli je to pravda. Samozřejmě jsou potřeba ostřejší lokty. Já říkám, že hraju tenis a dávám tomu maximum.

V New Yorku jste si postěžoval, že vás v zápase s Američanem Fritzem semlela atmosféra, ale vypadá to, že tyhle lekce dokážete vstřebat hodně rychle. Ve Valencii na Davis Cupu už to byla úplně jiná písnička.

Přesně tak. S Fritzem na Armstrong Stadium bylo asi 12 tisíc lidí. Byla to úplně nová zkušenost. Takový hluk a v uvozovkách „bordel“ jsem do té doby nezažil. Nebyl jsem schopný dostat se do komfortní zóny a porazit tak výborného hráče je v tu chvíli nereálné. Byla to lekce, kterou dostane málokdo. Za takové zkušenosti jsem ale rád. Do dalších turnajů je to to nejlepší.

Což se i v zápase s Lajovičem jasně ukázalo.

Byl jsem rád, že jsem po dvou týdnech prožil něco podobného, i když ve Valencii bylo v hledišti třeba sedm osm tisíc diváků. Už jsem ale předvedl mnohem lepší výkon. A jsem rád, že se to povedlo právě na Davis Cupu.

Co říkal na váš zápas nejlepší hráč světa Novak Djokovič, u kterého jste dokonce v Bělehradě trénoval?

Byli jsme v kontaktu, když do Valencie přiletěl. Povídali jsme si až do zápasu se Srby. Po něm už jsme se ale nepotkali vůbec. Hned jsme vlastně odlétali a nebyla šance.

Udělal jste si za své poslední výkony, ať v New Yorku, nebo ve Valencii, něčím radost?

Nebyl na to čas. Asi až při nějakém volnějším programu. Přiletěl jsem z Ameriky a hned jsem se zase chystal na Davis Cup. Jen jsme s mým týmem zašli na večeři a já si dal steak ze svíčkové. To mě potěšilo. (směje se)

S mincemi je to náročnější, ale s kartami pár triků umím. Za covidu jsem se nudil, tak jsem se něco naučil. Ale není to tak, že bych po kapsách nosil balíček karet a všude to ukazoval. Musí být vhodná příležitost. A když jsou tam karty, tak se pochlubím.

A bubny? Taky samouk?

Nehraju to na nějaké úrovni podle not. Ale mám bicí soupravu a podle videí na internetu jsem se naučil pár písniček. Prostě jsem si zapamatoval, do čeho v jaké chvíli bouchnout… Když je čas, tak si zahraju rád.

Co vlastně máte rád za hudbu? Dokáže vás nakopnout i před zápasem?

Mimo ty bicí poslouchám Eminema. Toho má rád každý, ne? A pak hodně hiphopu. Tenhle styl mě napumpuje.

Teď jste ve světovém žebříčku 153. Kapitán Navrátil říkal, že by bylo fajn, kdybyste se do konce roku přiblížil k první stovce, což je nějakých 200 bodů. Jaké máte plány na nejbližší týdny?

Rád bych do první stovky, ale je to strašně těžké, když třeba ještě musíte obhajovat výsledky minulého roku. Není to žádná sranda, bude to těžký oříšek. Teď mám ale možnost volné karty na dvěstěpadesátku do Astany, pak bych letěl na challenger do Francie a následuje stopětadvacítka v hale v Bratislavě, což je taky nabitý turnaj. Takže tyhle tři akce. A pak se asi plán změní, jelikož jsme postoupili do Malagy. Je potřeba udělat přípravu a v listopadu budeme ladit, aby to vyšlo.