Článek
Jak jste tyto novinky vstřebal?
Byla to pro mě radost. Stovka je milník, o který jsem se vždycky snažil. Být tam je jedna věc, naším cílem je ale prodrápat se co nejvýš. Do první padesátky, třicítky... Uvidíme, jak to půjde, nebo nepůjde. To zatím nedokážu říct.
Turnaj v Rotterdamu, kde jste zazářil, má velmi výraznou českou stopu. Bylo to v něčem inspirující?
Určitě ano. Když jsem hrál na centrálním dvorci, tak podél celé arény byl seznam vítězů a Radka Štěpánka z roku 2006 a Tomáše Berdycha z roku 2014 jsem tam vždycky rád viděl. Povzbudilo mě to.
Takový průlom na pětistovkovém turnaji je každopádně výjimečná věc. Probít se z kvalifikace až do semifinále.
Kvalifikace na ATP turnajích je trochu výhoda v nevýhodě. Zvyknete si ale dobře na podmínky, na míče, povrch. Potom máte větší šanci porazit někoho v prvním kole, jako se to povedlo mně se Shapovalovem. Povrch byl o něco rychlejší, což mé hře a servisu sedělo.
Taky jste obdivuhodně zvládal kritické momenty.
Důležité je nepřestávat věřit, což byla jedna z těch věcí, co se povedly. Pořád jsem věřil, že to dokážu otočit, i když jsem třeba prohrával 0:2 ve třetím setu. A následně se mi povedly dva dobré gamy. Potom už to byla řežba a boj. Mentálně je to náročné, někdy i víc než fyzicky. My jsme v Rotterdamu chodili trénovat po zápasech. Ale po čtvrtfinále s Musettim už jsem si řekl, že to asi nedám. Ne, že bych nemohl, ale psychická energie chyběla. Abych se rozcvičil a soustředil se na trénink, dělal všechno poctivě i v regeneraci... Soustředil jsem se radši na další zápas.
Tažení tenisty Jiřího Lehečky turnajem v Rotterdamu při debutu na okruhu ATP skončilo v semifinále.
Jak se člověk v hlavě chystá na duel se světovou čtyřkou?
Před utkáním s (Řekem) Tsitsipasem jsem nebyl nervózní. Věděl jsem, že hraju semifinále výborného turnaje a ten zápas jsem si chtěl spíš užít, protože v mé pozici se proti hráči ze světové pětky nehraje každý týden. Chtěl jsem tam jít s tím, že předvedu co nejlepší výkon a schopnost na to porazit ho určitě mám. První set to šlo podle plánu, pak už se projevilo, že je soupeř ostřílenější. Pro mě to ale byla dobrá zkušenost do další kariéry.
Pomohl vám v něčem Davis Cup, ve kterém jste si loni zahrál proti hráči z top 15 a vyzkoušel si, že to taky jde?
Rozhodně ano. Davis Cup je vždycky specifický v tom, že jste víc nervózní, když hrajete za Česko a motivace je tam extra větší. Ale nehroutím se z toho. Srovnání s hráčem (Britem Norriem), který byl v té době 12. na světě, bylo hodně cenné. Viděl jsem, že když jsem hrál solidní tenis, tak i on udělá plno chyb. Je to normální člověk jako my ostatní. A jeho úroveň není zase moc vzdálená.
Hodně lidí jste překvapil svojí fyzickou kondicí. Je to zásluha posilovny, nebo to máte po rodičích?
(Směje se). Řekl bych tak půl na půl. Fyzické predispozice ze strany mých rodičů tam jsou. Můj tatínek byl profesionální atlet a plavec, maminka atletka. S kondičním trenérem odvádíme, myslím, taky velice dobrou práci. Zvládáme to nějak rozprostřít. Aby tam byla posilovna, ale zároveň ne moc, aby tam bylo i běhání, intervalové tréninky. Snažíme se o co nejpestřejší přípravu. Abych byl co nejlépe a nejkomplexněji nachystaný na jakoukoli situaci v zápase.
Odborníci vesměs oceňují vaše pestré zbraně: od servisu, přes bekhend i schopnost dojít si na síť pro důležité body. V čem se cítíte nejsilnější?
Možná to nebude znít nejlíp, ale řekl bych, že servis mi v Rotterdamu fungoval tak z poloviny. Ale celkově, když vezmu svoji hru, je servis určitě jednou z mých zbraní. A pak bekhend je hodně solidní úder. Ale snažíme se pracovat na všem. Přechod na síť je důležitý, protože od základní čáry je to dneska už hodně těžké uhrát.
Jiří Lehečka zažívá snový debut na okruhu ATP.
Na kurtu zvládáte udržet poker face. Stojí to někdy hodně přemáhání?
(směje se) Když dáte jednu dvě dvojchyby, nebo má soupeř brejkboly, tak to složité je. V tom zápase je strašně moc vypjatých situací, kde byste nejradši zařval a vykašlal se na to. Ale v takových situacích se ukáže, jak na tom ten hráč je. Psychicky i herně. Důležité je udržet chladnou hlavu a spíš přemýšlet, jak se vrátit do zápasu.
Daviscupový kapitán Jaroslav Navrátil tvrdil, že občas míváte chvilku, kdy třeba nevyjde brejkbol a pak vás to ovlivní i v dalším gamu. Na tom se dá pracovat?
To říká pan Navrátil přesně, ale myslím si, že už jsem to hodně zlepšil. V minulosti jsem s tím měl problém. I v Rotterdamu jsme viděli, že jsem schopný se z toho rychle dostat. Jsou tam pořád chvilky negativních emocí, ale už se mi to daří zlomit, a dostat se na pozitivní vlnu.
Taky se o vás říká, že jste tréninkový fanatik.
(Směje se). Dá se to tak říct. S Michalem Navrátilem, se kterým se připravuju a jezdím po turnajích, trénujeme vážně hodně. Našli jsme si tuhle cestu. Ale ta tvrdá dřina a objemy doopravdy pomáhají. Zatím se nám to nepodařilo nahradit ničím jiným, ale nevadí nám to, baví nás to. Myslíme si, že je to způsob, jak se dostaneme co nejvýš.
V březnu vás čeká daviscupová baráž s v Argentině. Jaký máte plán do té doby?
Abych se zase dostal zpátky do plné připravenosti. Chystám se v Prostějově a ještě jedu příští týden na challenger do francouzského Pau. A pak už se poletí na antuku do Buenos Aires.
Na antuce v Paříži byste se měl poprvé vyhnout kvalifikaci a hrát rovnou hlavní grandslamovou soutěž.
To by byla velká pomoc. Kvalifikace grandslamů jsou ošemetné, mají výbornou úroveň a pak v té hlavní soutěži trochu chybí síly. Ale nechci předbíhat, ještě si tu pozici v první stovce chci upevnit.
