Článek
Protože tenis považuji za nejglobálnější individuální sport. Za sport s tvrdou a obří konkurencí, v němž se dostat na špici, udržet se v ní a celý rok opakovaně potvrzovat na různých kontinentech perfektní výsledky, mezi něž patří grandslamové tituly ve všech třech kategoriích, do nichž může zasáhnout, dokazují neskutečnou fyzickou i psychickou odolnost Krejčíkové.
Mám absolutní respekt před výkony Lukáše Krpálka či Jiřího Prskavce, zvládli se dokonale připravit na svůj olympijský den D. Nejspíš nemohli letos vyhrát víc, ale z čistě globálního hlediska (tenis versus vodní slalom, koneckonců i tenis versus judo) a také pohledu celého roku je prostě Krejčíková před nimi.
Aby vyhrála grandslam, potřebuje oněch dnů D pět šest v kuse a jde-li o tolik proklamovanou sílu a hodnotu olympijského zlata, pak ona ho jako bonus za letošní rok má vedle Krpálka, Prskavce či Liptáka taky.
A ač jsem stejně jako Krpálek rodákem z Jihlavy, ač jsem v rámci studia na gymnáziu chodil do stejné judistické tělocvičny, kde vyrůstal, a ač obhajobou zlata, navíc v jiné hmotnostní kategorii „sepsal" báječný olympijský příběh, tak patriotismus i patos šly při volbě do Sportovce roku stranou.
Daleko víc mě uchvátily výsledky dlouho přehlížené „holky" z Ivančic, která se během sezony vyšplhala z 65. pozice v WTA až ke světové trojce. Podmanila si antukovou Paříž, ale dál zůstávala pokornou ženou, která s úctou mluvila o své zesnulé trenérce Janě Novotné. Zaujala i silným proslovem, když 17. listopadu po deblovém triumfu na Turnaji mistryň světu vyprávěla, jak důležité je to pro naši zemi datum, aby se vedle ní stojící Martině Navrátilové v očích leskly slzy.
Ano, přiznám, že tady kromě výsledků i kus patosu je.
Samozřejmě tuze nešťastné je, že Krejčíková se v hlasování ocitla v poněkud schizofrenní situaci. Kandidovala tu jako jednotlivec, pak i ve dvojici s deblovou parťačkou Kateřinou Siniakovou (dvojice spadají do kategorie jednotlivců) jako by snad obě její role šly rozdělit.
Tenistka Barbora Krejčíková na tiskové konferenci po návratu z Paříže
Nešly.
Naopak povyšují její sportovní rok na jinou úroveň a v mých očích přidávají další pádný argument, proč právě ona měla být českou sportovní jedničkou. Není totiž jedna Krejčíková, která vyhrála Roland Garros, a pak jiná Krejčíková, která triumfovala ve čtyřhře na olympiádě, a nebo dokonce snad ještě třetí Krejčíková, jež s Američanem Ramem ovládla smíšeného debla na Australian Open (ano, také to letos dokázala).
Plány Jiřího Prskavce? Dodělat dům. Má na to rok, než začne nominace na další olympiáduVideo: Sport.cz
A pokud se v oné dvojroli ocitla kvůli pravidlům a zvyklostem ankety, pak měl zvítězit rozum kolegů, aby její výkony nerozdělovali, ale hodnotili jako celek. S dávkou nadsázky je to podobné, jako by Ester Ledecká byla ve Sportovci roku dvakrát - jednou jako lyžařka a jednou coby snowboardistka. Či se měly nějak „strhávat" hlasy Dominiku Haškovi (vítěz 1998) a Jaromíru Jágrovi (2005), protože duplicitně anketu vyhráli i coby členové nejlepšího týmu.
Ale dost vášní, Sportovec roku stejně jako jakákoliv jiná anketa bude vždycky ryze subjektivní záležitostí. Což je vlastně dobře, protože i kdyby nějaký počítačový génius vytvořil dokonalý algoritmus, jenž by zcela přesně porovnával sportovní výsledky z různých odvětví, zase by měřitelným „brankám, bodům, vteřinám" chyběla ta emoční a příběhová část, která se za výkony skrývá a dodává jim mnohdy jiný rozměr.
Že dám na podzim 16 gólů jsem nečekal, ale po EURU jsem měl velkou chuť, říká Patrik SchickVideo: Sport.cz
Anketa není objektivní ani proto, že my sportovní novináři se obecně dělíme na fotbalové, hokejové a ty „tělovýchovné", přičemž každá skupina se intenzivně zajímá o svou oblast, do které jsme někdy tak zahleděni, že dostatečně neoceníme úspěchy z ranku jiných kolegů.
A objektivní není ani proto, že zkrátka lednové či únorové výhry se pozapomenou, zatímco euforie z těch, které se stanou v blízkosti uzávěrky hlasování, jsou v paměti čerstvější.
Ne, přijímám „svou porážku" a říkám, že i jiný sportovec, jehož příjmení začíná na „Kr" je zasloužený a důstojný král letošního roku. Koneckonců i já ho v obou kolech zařadil za Krejčíkovou hned na druhé místo.
A aspoň mohu manželku večer poštengrovat, že je Jihlava zase lepší než Ivančice, odkud pro změnu pochází má žena. A že i náš Ondra Vetchý je lepší herec než jejich Menšík.
A nebo ne?
Tak o tom jednou dáme „objektivně" hlasovat.
Robert Sára
Sportovní žurnalistice se absolvent Masarykovy univerzity (obor historie–žurnalistika) věnuje od roku 1999. Zaměřuje se především na hokej, jako reportér se účastnil řady světových šampionátů. Rovněž pokrývá témata z motorsportu a sportovní politiky. Více než 20 let působil v MF DNES, v roce 2021 přešel do Sport.cz.
