Pestrost se vypařila, všímala si Strýcová. Při comebacku měla občas jazyk na vestě

Probíhaly turnaje v Madridu a v Římě podle vašich představ?

Myslím si, že jo. Možná mě to i překvapilo do pozitivna, protože jsem absolutně nevěděla, co od sebe čekat, a na jaké jsem úrovni. Ale zjistila jsem, že pořád hraju docela dobře. I když při zápase se Sakkariovou se v některých momentech projevilo, že nejsem až tak vyhraná. Ale jinak jsem to brala velice pozitivně. Ani tělo nebolelo, jen ke konci už trochu rameno.

Byla to z vaší strany víc dřina, nebo hlavně radost z toho, že jste zase na kurtech?

Oboje. Byla jsem plná energie a natěšená. Ten tenisový svět vás pohltí, hodí vás do bubliny, což není špatně. Ale pak už jsem byla i nervóznější a radost se trochu ztrácela. Musela jsem si připomínat, že to dělám pro sebe, z lásky k tenisu a v uvozovkách ‚o nic nejde'.

Viděl jsem, jak zodpovědně trénujete na Spartě. Byl to pak velký rozdíl nastoupit zase v ostrém zápase?

To se nedá srovnávat. Energie ze mě úplně nevyprchala. Ale tím, jak jsou ty turnaje roztažené do dvou týdnů, tak jsem byla pryč skoro měsíc. A co si budeme povídat, když jste tam s malým dítětem, tak je to záhul. Den ode dne je pak těžší udržet si pozitivní mysl a hrát pro radost.

Znovu jste se na kurtu sešla se Sie Su-wej z Tchaj-wanu, se kterou jste před 4 lety vyhrály Wimbledon. Překvapilo vás, že herní chemie mezi vámi pořád je?

Já se toho trochu bála, protože v deblu se víc dostanete do hry a je to složitější. Ale v Madridu jsme porazily i sestry Chanovy, což je ohromný tým. Dost mě to překvapilo, ale chemie tam pořád byla. Ale taky nejsme nejmladší a potřebujeme někde nabrat energii a dát si pauzu. Ten zápas v Římě už jsme pak hrály trochu zvláštně. Pršelo, mezi začátkem a koncem uběhlo snad pět hodin, a moc nám to nesedlo.

Už jste zmínila zápas s 8. hráčkou světa Mariou Sakkariovou. Ukázal vám, kam se současný ženský tenis ubírá?

Záleží, kdo dá větší ránu. Pestrost se vypařila a vyhraje, kdo líp zaservíruje. I když výsledek 1:6, 3:6 nevypadá nějak zázračně, tak se s ní ale hrát dalo. Ona zase nejede úplné bomby, ale je ohromně fit. Byla jsem se podívat i na pár dalších zápasů, které už byly vyloženě o tom, kdo dá větší ránu.

Jak váš syn zvládal poslední týdny?

Ze začátku nebyl zvyklý na to, že jdu někam pryč, to brečel, ale celkově to zvládnul, včetně létání, neuvěřitelně. Na to, že mu ještě není ani těch 20 měsíců... Je to parťák. Ale musím poděkovat mojí mámě a nejlepší kamarádce, které se na těch turnajích prostřídaly. Vincent pak už věděl, že se mu máma vždycky vrátí. Pak přišel i fandit, tleskat. Společně jsme ale stihli prochodit i nějaké parky, nechtěla jsem přicházet o čas trávený s ním.

S malými dětmi se spousta věcí mění během minuty. Je z vás teď větší improvizátorka?

Zápas si nejde posunout, ale pak se taky modlíte, aby třeba někde něco nechytl. V tom jsem měla velké štěstí. Musíte se prostě přizpůsobit dítěti, takže pro mě třeba neexistovala regenerace. Chtěla jsem být se synem, a netrávit čas na masáži.

Kolik hodin denně se teď připravujete?

Trénuju třikrát týdně po dvou hodinách, s kondicí to je tři a půl hodiny. A pak se snažím věnovat malému. Ve výsledku je to tak, že na 100 procent nejste nikde. Je to pořád tak půl na půl.

Druhá hráčka světa Běloruska Aryna Sabalenková ale tvrdila, že jste pro tenistky inspirací, jak se dá vrátit na okruh i s dítětem. Co jste no říkala?

Ani jsem to nevěděla, to je od ní hezké. Až si to holky vyzkouší, tak uvidí, jak je to strašně náročné. Já ještě nemám na to nechat syna doma s babičkami. Ještě ani nespal někde beze mě, ale někdy mám fakt jazyk na vestě.

Co váš nejbližší program, změnil se nějak?

Ne, ne. Dál budu trénovat. A pak pojedu na trávu: Birmingham, Eastbourne, Wimbledon.

Tečku za kariérou uděláte až v New Yorku. Už jste si představovala, jaké to bude?

Radši si to nechci představovat, to bych asi brečela každý zápas. Myslím, že i ten Wimbledon už pro mě bude dost emotivní. Bylo by fajn uhrát kolo, dvě. Ale i kdyby se to nestalo, tak se na to moc těším.