OBRAZEM: Divné údery na US Open. I tenisová špička má nepochopitelné stylové úchylky

Současnému tenisu jednoznačně vládne útočná hra od základní čáry, styl servis volej je už takřka na vymření, na profesionálních okruzích i na amatérské úrovni je rovněž stále méně k vidění třeba jednoručný bekhend. Z nejlepší padesátky na žebříčku WTA hrají bekhend pouze jednou rukou už jen dvě tenistky. Na okruhu ATP jej používá z nejlepších padesáti jen patnáct tenistů, z toho ale tři z Top 10.

To je ale dlouhodobý a známý jev. Co ale nejspíš fanoušky nepřestává překvapovat, jsou různé technické úchylky špičkových hráčů, které zcela jistě nenajdete v žádné učebnici správné tenisové techniky.

Třeba jedenáctý nasazený hráč na US Open Ernests Gulbis už při rozehrávce upoutá pozornost svým atypickým forhendem, při němž během nápřahu zvedá levou, nehrající ruku vysoko vpřed.

Jeho forhend některým příznivcům připomíná pohyb ptačích křídel a začali ho přezdívat „Albatrosí forhend", jiní zase "Karate Kid forhend". „Říkejte si tomu, jak chcete," mávl nad podobnými poznámkami rukou excentrický Lotyš, jenž na US Open vypadl s příštím soupeřem Tomáše Berdycha Dominikem Thiemem.

„Té levé ruce nevěnuji žádnou pozornost. Pro mě je na úderu podstatný především bod kontaktu s míčkem a následné protažení. Jediným problémem v tomto případě může být, že práce levou rukou zbytečně odčerpává energii," cituje Gulbisova kouče Guntera Bresnika americký list The New York Times, jenž se tématu úderových zvláštností na US Open rovněž věnuje.

Experty zaráží i například poslední verze servisu třinácté nasazené Italky Sary Erraniové, která letos ve Flushing Meadows například vyřadila ranařku Venus Williamsovou, byť sama má na celém turnaji zřejmě nejpomalejší servis. Na rozdíl od většiny konkurence si při podání zapustí raketu za záda ještě předtím, než si nadhodí míček (mnohem běžnější je, že se oba pohyby v různé podobě dělají víceméně současně).

Je zřejmé, že někde během pohybu při podání velkou část energie ztrácí, protože její dosud nejrazantnější servis na turnaji dosáhl jen rychlosti 141 km/h, přitom na ženském profesionálním okruhu už nejsou velkou výjimkou ani podání přes 200 km/h. „Je neuvěřitelné, jak moc může být někdo technicky mimo a přesto se dostane i do Top 10 na světě," kroutí hlavou nad počínáním Erraniové a spol. někdejší šampiónka US Open Tracy Austinová.

S dnes už málo vídanou stylovou variantou se musela například potýkat ve druhém kole US Open i Češka Barbora Záhlavová-Strýcová. Její soupeřka Monica Niculescuová se opírá o neobvyklou zbraň - forhendový slajs, tedy úder, který sice na soupeřovu stranu pošle míček s nepříjemnou spodní či kombinovanou rotací a hůře předvídatelným odskokem, nicméně mu pochopitelně schází razance a nátlak klasického forhendu.

„Forhend Niculescuové je v dnešní době opravdu úlet. Na druhou stranu je to něco tak jiného a nepříjemného, že to může soupeřky rozhodit," komentovala pro New York Times úder rumunské hráčky Austinová.

Záhlavová-Strýcová si nicméně ve druhém kole s nástrahami její hry poradila. To krajanka Lucie Šafářová nevyzrála ve třetím kole na jinou hráčku s neobvyklým úderovým rejstříkem Pcheng Šuaj, která hraje forhend i bekhend obouruč. Tento herní styl zpopularizovala v devadesátých letech zejména Monika Selešová.

Ale nedávná tenisová historie pamatuje další technické bizarnosti. Třeba finalista French Open z roku 1994 Alberto Berasategui proslul tím, že měl držení rakety tak extrémní, že hrál forhend i bekhend stejnou stranou rakety. Přitom pokud by tuto inovaci chtěli zkoušet rekreační hráči, není vyloučeno, že si mohou ublížit.

V devadesátých letech zase trápil své soupeře tehdy 38. hráč světa Karsten Braasch. Kromě toho, že kouřil během výměny stran mezi gamy a při exhibici porazil obě sestry Williamsovy, zaujal také trhanými kymácivými pohyby během servisu, které takřka znemožňovaly soupeřům jakkoliv jeho podání „přečíst".

„Tohle byla na dlouhá léta ta nejdivnější věc, proti které jsem hrál," prohlásila někdejší americká deblová hvězda Rick Leach.