Článek
Vítězstvím jste se posunula na první místo ve světovém deblovém žebříku. Už jste se pokochala pohledem na něj?
Když jsem se dneska ráno probudila, tak jsem si ho našla, byl to hezký pohled. I když já vlastně ani moc nespala, jak mám v sobě spoustu emocí, pořád jsem plná energie.
Co se vám honí hlavou v bezesných nocích?
Celých těch čtrnáct dnů ve Wimbledonu, co všechno se událo, i některé konkrétní momenty na kurtu. Bylo to celé hodně emotivní, byla tam se mnou celá rodina…
Odměnou pro vás byl i nedělní bál pro šampiony, zatancovala jste si?
To ne, on začínal v půl deváté a my teprve v půl osmé nastupovaly k zápasu. Takže jsme tam dorazily kolem půl dvanácté až na dezert a přípitek. Ještě se čekalo na Novaka Djokoviče, který dorazil poslední, pak měl se Simonou Halepovou proslov a to bylo celé. Ale byl to nepopsatelný zážitek být tam s takovou skupinou lidí.
Původně jste měla hrát finále už v sobotu, nakonec na ženskou čtyřhru přišla řada až po maratonské bitvě Djokoviče s Federerem. Jak jste čekání snášela?
Spíš mi vadila ta sobota, kdy jsme počítaly, že na sto procent hrajeme. Měly jsme úžasnou rozehru, cítily jsme se nastavené na zápas, tvrdili nám, že se bude hrát, ať se děje, co se děje. Ale pak nám před pátým setem finále mužské čtyřhry řekli, že půjdeme na kurt až o den později. Řešily jsme s nimi, že tam mají střechu i světla, ale mají pravidlo, že po jedenácté se nesmí hrát. Tak jsme se musely nastavit na další den a zase jsme pět hodin čekaly.
Měla jste něco z parádního mužského finále?
Poslední set jsme viděly, to jsme si nenechaly ujít. Bylo to něco neuvěřitelného, první tie-break ve Wimbledonu, ještě ve finále. Jinak jsme si různě povídaly, koukaly do telefonu, jedly a rozcvičovaly se. Rozehrávku jsme měly už v půl druhé, nikdo nemohl tušit, že to potrvá tak dlouho.
Jak úspěch ve Wimbledonu, kde jste hrála i semifinále singlu, ovlivní vaše plány na pokračování kariéry?
Ten konec se samozřejmě blíží, moc dobře to vím. Ale netuším, jestli přijde po téhle sezoně… Je pravda, že Wimbledon trochu změnil můj pohled, ale zatím pokračuju v této sezoně, a až ji dokončím, udělám rozhodnutí. Dělat ho v emocích nikdy není dobré.
Příští rok je olympiáda, z Ria jste si odvezla bronz ze čtyřhry. Je pro vás Tokio lákavé?
Rio pro mě bylo taky hodně emotivní a každá olympiáda je významná. Když se rozhodnu hrát i v roce 2020, bude to jeden z mých cílů. Ale pořád je to daleko.
Ke startu v Tokiu byste se musela ještě aspoň jednou objevit v týmu pro Fed Cup, kde jste se loučila vloni po vítězném finále s Američankami…
Vím, že takové pravidlo je. Ale já byla vždycky ochotna reprezentovat, pro mě to bylo nejvíc. Kdyby se schylovalo k tomu, že můžu jet do Tokia, asi by se to řešilo, ale teď opravdu nevím.
Wimbledon jste uváděla jako svůj letošní cíl, teď už máte splněno. Co si vytyčíte pro druhou polovinu sezony?
Je pravda, že ten hlavní se mi splnil. Ale cíle mám pořád, bez nich neumím fungovat. Motivací je určitě Turnaj mistryň, kam se chci se Sie Šu-Wej dostat. A pak mám svoje cíle, které neříkám… (úsměv)
Včetně vás je aktuálně šest českých tenistek v elitní padesátce světového žebříčku, téměř na každém grandslamovém turnaji někdo zazáří. Jaké na to máte reakce?
Snad pokaždé, když dávám rozhovor nebo jsem na tiskovce, se mě na to zahraniční novináři ptají. Jsou v úžasu z toho, co se tady děje, jak jsme malá země a kolik máme dobrých žen. Je to něco neuvěřitelného, jsem na holky i na sebe pyšná. Ptají se, jaký máme recept, co mají dělat oni třeba ve Francii. Ale já jim neradím, nechávám to v Česku… (úsměv)