Moje forma? Trenér decentně mlčel, přiznává Plíšková

Zatím mi nehrabe, ale už se těším na zápasy. Vůbec nedokážu říct, v jaké formě jsem, mám sice nějaké pocity z tréninku, ale za posledních pět až sedm let se mi nikdy nestalo, že bych tak dlouho nehrála zápas. Jsem zvědavá, ale určitě se těším. Předtím jsme nevěděli, jestli trénovat, případně kolik a co. Teď je zase na co se připravovat a těšit.

Asi tři týdny jsem měla problém se zády, jinak jsem hrála celou dobu. Víkendy jsem si nechávala volné. Nechci říct, že jsem se plácala. Spíš udržování bych to nazvala. Některé tréninky byly lepší, jiné horší, teď přijel tým a víc jsme do toho šlápli, abych nezůstala v nižší intenzitě. Hrajeme víc, mám víc kondice.

Bylo to náročné. Každému z trenérů jsem psala zvlášť, případně do naší společné skupiny. S koučem Danim jsme byly v kontaktu každý den, s Olgou (Savčukovou), která je v Americe, to bylo horší. Kvůli časovému posunu jsme tolik nekomunikovaly. Plán jsem ale vždycky dostala na celý týden dopředu, takže jsem si to podle toho rozvrhla.

Chuť, to je dost silné slovo. (směje se). To jsem úplně neměla. Docela mi to uteklo a nebylo to tak, že bych se trápila. Až poslední tři čtyři týdny začínají být delší. Zase pondělí, úterý, zase na tenis, na kondici... Pořád stejný kurt, stejné fitko, odpoledne jít běhat. Trochu na hlavu to je, ale zvládala jsem to. Teď jsem unavenější, na druhou stranu přicházejí zápasy.

Nic, decentně mlčel. Připravovala jsem ho, že na tom nejsem úplně nejlíp. Ale popravdě mi přišlo, že jsem na tom byla docela dobře, než přijel... Pak se to nějak všechno horšilo. Asi je to tím, že jeho tréninky jsou o hodně těžší. Dodržela jsem plán, měla jsem pocit, že je to dobrý, teď se přidala asi i únava, ale odtrénuju to. Je jedno, jestli hraju dobře, nebo blbě, to není nic extra důležitého. Neřeším to moc. I když dneska jsem zlomila raketu. Strašně jsem kazila. Už se ty tři měsíce asi nakumulovaly. Tak raketa nepřežila.

Se ségrou určitě ne, to by nedopadlo dobře, hrála jsem skoro jen s klukama. Ale ani ne plné dva sety. Spíš dril, údery. Gamy moc ne. Poslední dva dny podle toho vypadaly.

Nevím. Určitě budu chtít (nad Barborou Strýcovou) vyhrát, ale trochu se toho bojím. Pamatuji si zápasy za rozhodnuté situace na Masters, jednou debl ve Fed Cupu. Nedokážu říct, jak to bude probíhat. Všechny holky na turnaji znám, ale budu se snažit, aby to nebylo z mé strany moc přátelské.

Mluvil se mnou šéf WTA Steve Simon, Mary Piercová z ITF volala včera. Vypadá to prý zatím dost slibně s Amerikou. Já chci, aby se to povedlo, ale pořád mi to přijde jako sci-fi. Zdá se mi, že život v Česku se vrací do normálu, ale neumím si představit to cestování, všichni na jednom místě, možná ještě v rámci Evropy... Ale oni hodně chtějí, aby se US Open odehrálo. Zatím bez lidí. Budou asi tlačit, aby to dopadlo.

Slyšela jsem to. Každý hráč by měl v týmu třeba jednoho maximálně dva lidi, i tak je to ale strašná masa. Také bychom byli společně všichni na jednom hotelu. Spousta lidí s tím asi nebude souhlasit, bylo by to docela přísné, ale já bych jela. Během zhruba deseti dnů bychom snad měli vědět.

Úplně jasně. Klidně i začít bez lidí. Čím dřív se začne za jakýchkoli okolností, tím dříve se to dostane do normálu. Nejsem si jistá, jestli je odkládání nějaké řešení. Asi se za dva tři měsíce nestane, že nebude jediný člověk nemocný. Já bych hrála.

I to jsem slyšela. A snad by se hrála menší kvalifikace. Zatím jsou to myšlenky, nápady, házejí to do placu. Grandslamy máte pro 128 lidí. Chlapy, ženské, debly, mixy, vozíčkáře. Každý si vezme trenéra nebo dva a stejně se dostanete na takové dva tisíce lidí. Asi to chtějí zmenšit, pak to ale slíznou od těch, co jsou kolem osmdesátého místa, nedostanou se na grandslam a přitom z toho žijí...