Má jednoho z pěti nejhorších tenisových otců, teď bude hrát o semifinále s Plíškovou

Tenisový příběh Chorvatky není ledajaký, podle mnohých by to dalo i na film, na druhou stranu konfliktní situace mezi otci-tyrany a sportujícími potomky-odbojáři zase až tak výjimečné nejsou.

Melbourne 2017 by v příběhu mohlo být jedním ze záchytných bodů pro šťastný konec. "Doufám ale, že mě nikdo neštípne a neprobudí ze snu," říkala šťastná Lučičová po osmifinálové výhře nad Jennifer Bradyovou z USA

Čtyřiatřicetiletá Chorvatka prožívá báječné obrození kariéry, v níž měla skvěle našlápnuto už v minulém století. Své první grandslamové čtvrtfinále hrála před skoro 20 lety.

Je pamětnicí starých tenisových časů, v mládežnických kategoriích zářila, zdálo se, že by mohla stoupat jako Serena Williamsová, její sestra Venus, Anna Kurnikovová či Martina Hingisová. Právě s ní v roce 1998 vyhrála čtyřhru v Melbourne. Ve dvouhře tam ale byla nejdále jen ve druhém kole - ve stejné sezóně.

O rok později přišlo semifinále Wimbledonu, kde skončila se Steffi Grafovou. Zažila pak ale léta bez úspěchů a prakticky i bez tenisu. Přiznala problémy s násilnickým otcem Marinkem.

"Nikdy jsem nepoužil nepřiměřenou sílu. Když jsem ji občas dal nějaké to plácnutí, bylo to kvůli jejímu chování; Udělal jsem to, co jsem myslel, že je nejlepší pro dítě," citoval bránícího se Lučiče kdysi The Telegraph.

S otcem tenistka přetrhala vazby, později byl Lučič webem bleacherreport.com označen za jednoho z pěti nejhorších tenisových otců na světě. Nutno brát s nadsázkou, ale společnost, v níž se ocitl, je pozoruhodná. Patří mu čtvrtá příčka před Stefanem Capriatim, který kdysi drsnými metodami dovedl dceru Jennifer na okruh už ve třinácti. Před Lučičem jsou otcové, kteří neváhali jít pro ránu a měli i zákazy vstupu ke kurtům: John Tomic, Damir Dokic a Jim Pierce.

Matka s Mirjanou i jejími čtyřmi sourozenci odešla do USA. Mezi lety 2004 a 2009 Lučičová vůbec nestartovala na gradslamech a v letech 2004-2006 hrála jen dva turnaje. V roce 2008 se na WTA Tour vrátila a o šest let později korunovala comeback v Québecu, kde po 16 letech slavila zisk titulu. Ale tím to neskončilo.

"Přerušení kariéry nebyla moje volba. Nemohla jsem cestovat, nebyla jsem schopna cestovat. Ale nechtěla jsem skončit. Stále jsem toužila hrát na nejvyšší úrovni, před plným hledištěm, vítězit," popisovala po osmifinálové výhře Lučičová-Baroniová. "Takže teď zažívám krásné pocity. Hraju tenis od malička a tohle je odměna za všechnu tu tvrdou práci."

V žebříčku byla nejvýše klasifikována v roce 1998 - dvaatřicátá. Nyní patří do osmé desítky - je devětasedmdesátá. A zřejmě půjde výš.

Vzestupem posílá vzkaz lidem, kterým se dlouhodobě snaží naplnit sny. "Kašlete na všechno a na všechny, kdo vám říkají, že to nedokážete. Jděte do toho srdcem," říkala rodačka z Dortmundu ještě na kurtu po výhře nad Bradyovou.

Cesta zpět pro ni začínala na menších turnajích. Připisovala si tam prémie třeba i ve výši 68 dolarů. V Melbourne Parku to teď už je jiná káva. Vyřadila Číňanku Wang a nastartovala velké tažení. Poslala ze hry Polku Agnieszku Radwaňskou, Marii Sakkariovou z Řecka i Bradyovou.

Do čtvrtfinále 181 cm vysoká tenistka pak došla i přesto, že má potíže s levou nohou, kterou měla v zápase na dvou místech ovázanou. "Mám nějaké šrámy snad pokaždé, když hraju. Takže v dalším zápase budu možná mít ještě víc obvazů, ale jdu dál," řekla před bojem s o deset let mladší Plíškovou.