Lendl ho drtil, s Beckerem měl pozitivní bilanci. Český daviscupový šampion vzpomíná

Tak matně si na to ještě pamatuju. Příští měsíc mi bude 64, tak mám náběhy na toho Alzheimera (směje se). Ale vzpomínky jsou to hezký. Když tenista skončí kariéru, tak se hodnotí podle toho, kolik vyhrál grandslamových turnajů, což se mi v singlu nepovedlo. Ale mám dva v deblu a pak Davis Cup. Tak aspoň něco.

Možná se ještě vyhrát dalo, ale i v roce 1980 to bylo vydřené. Na stěžejní zápas v Argentině jsem přijel po zranění a místo mě hrál singla Pavel Složil. S kulhavou nohou jsem nastoupil v deblu s Ivanem a porazili jsme Vilase s Clercem 3:0 na sety, což bylo neuvěřitelný. Ivanovi se ale časem už tolik nechtělo (toužil po vystěhovaleckém pase - pozn.). Ale jeden Davis Cup je taky dobrej.

Jiná doba. Když jsme hráli třeba v Paraguayi, tak tehdy byl Ivan druhej na světě a pro ty lidi to byla událost. Nebo když jsme nastoupili v Indii, tam by ty nejšpičkovější hráče těžko někdy viděli. V tom měl Davis Cup velkou symboliku. A hlavně všichni to hráli.

My jsme tam přijeli a první, co nám řekli, že prý nebudou hrát naši hymnu. Druhá věc, že jsme tam hráli na parketách. Pořád to klouzalo a skoro jsme ani nemohli hrát. Byly to zážitky někdy... Přijeli jsme do Indie a tam byla travnatá plocha jako fotbalové hřiště. Jsme si mezi sebou povídali, tady se přece nedá hrát. Ale oni během týdne vystavěli centrkurt pro 12 tisíc lidí z bambusu. Neuvěřitelný... To už teď ani není možný.

To ne. To pak nějak vzniklo, že jsem ho dělal dokonce dvakrát. Ale není to jednoduchý. Já byl na lavičce v době, kdy tam byli Korda a Nováček, super hráči. Později jsem měl v týmu ještě Ulihracha, Doseděla... No každopádně je lepší tam být jako hráč. (směje se)

Byl jsem velký kamarád s Ionem Tiriacem, který v roce 1991 za mnou přišel, jestli bych to pro něj neudělal a šel dělat Borisovi kouče a sparinga. Že jemu se to už vymyká z ruky a jsou trochu na nože. Byl jsem pak s Beckerem rok a dva měsíce. Když postoupil do semifinále Roland Garros a pak, když ve finále Wimbledonu prohrál se Stichem.

To jsem mu vždycky připomínal, že to nemá moc hráčů a on scvakl paty a říká: já vím, já vím... Boris byl vždycky hráč, který z kouče vyždímal maximum toho, co by mu mohlo vyhovovat a pomoct. Ať to bylo u Boba Bretta, Günthera Bosche, Güntera Bresnika nebo Erica Jelena. Ale vztahy máme pořád hezký, občas si i zavoláme.

Trošku to přepísk. U něj nastal velký problém, když zemřel jeho tatínek. Boris na něj hodně dal, ten některé věci dovedl ukočírovat. Pak se rozešel s Tiriacem, který nad ním držel ochrannou ruku, to je chytrý a úspěšný člověk. No a pak zemřel jeho další manažer Axel Meyer-Wölden, což byl právník z Mnichova. Potom měl asi důvěru v lidi, co nejspíš nebyli úplně jeho kamarádi a blbě mu poradili. O tom ale nemám tolik informací.

Mám kamaráda Vittoria Selmiho, který pracoval pro ATP. A on byl známý od ministra sportu Maria Pescanteho, který hledal někoho, kdo by měl zodpovědnost za tenisty do 20 let. Bylo to vlastně vrcholové středisko s nejlepšími hráči a něco jako naše bývalé ČSTV do toho dodávalo peníze. Hledali někoho, kdo by splňoval jejich představy. Mezi kandidáty byl i Maďar Tároczy a pak Italové Panatta, Bertolucci, Barazzutti. No a nakonec si vybrali mě. A dělal jsem to sedm let.

To byste koukal. Třeba Massimo Calvelli, toho jsem vzal z Florencie jako sparinga a ten na to nemůže zapomenout. Pak byl šéfem pro Nike v Portlandu, potom u Wilsona. A teď je generální ředitel ATP, kde dělá prezidenta Andrea Gaudenzi, taky Ital. Když ještě Massimo dělal pro Nike, tak mi posílal vždycky tašku se spoustou věcí a já to rozdával kamarádům. Na Vánoce posílal přání. Nebo Colombiniové, to byli dva bratři a ten jeden dělá manažera Murraymu, bydlí v Monte Carlu. A jeho brácha je zase manažer v Juventusu. Kluci udělali kariéru a vždycky se hlásí.

Schiavoneovou i Pennettaovou. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že obě vyhrají grandslam, tak si řeknu, že to není možný. Ale v tom ženském tenise asi všechno možné je.

Tady je spíš jiná mentalita. Když jsem s nimi začínal hrát, tak jsem všem říkal, musíš dát padesát volejů křížem a pak padesát po lajně. Když se jim nechtělo, povídám: Hele, já to udělám i v pantoflích. Vždycky, když jsem pak přijel někam, tak se ptali: Tomáši, dáš pořád těch 50 volejů? Jasně, že jo.

Vychovat hráče není jednoduché. Ale ono se to mění. Vezměte si za nás, to dominovali kromě Američanů hlavně Švédové. Borg je stejný ročník jako já, ale po něm přišli Wilander, Edberg a pak všichni ti Sundströmové, Svenssonové, Johanssonové, Nyströmové. A teď nemají taky nikoho.

Byl to super hráč. Na to, jak to uměl, měl smůlu, že hrál v době, kdy proti němu nastupovali Federer, Nadal a Djokovič. Ti dali dohromady přes 50 grandslamů a pak se v téhle éře prosadilo k velkému titulu jen málo hráčů - Murray, Wawrinka, Del Potro. Být ve finále grandslamu je velikánský úspěch, ale smůla byla, že měl Berdych asi nejtěžší konkurenci v historii.

To asi mohl, že jo? Ale když Lamar Hunt na začátku osmdesátých let zorganizoval WCT, což byl paralelní okruh s ATP, tak tam jsem byl jednu chvíli pátý. Já vždycky hrával strašně moc turnajů. Ale na grandslamech jsem postoupil do osmifinále, nebo čtvrtfinále a pak jsem chytil McEnroea, Connorse, nebo Lendla! Ivana jsem porazil jen jednou ve Frankfurtu. A desetkrát jsem s ním prohrál, ten mě hrozně drtil.

Třeba v Ženevě. Tam jsem měl kamarády. A pak byly dobré turnaje, kde to klouzalo, mohl jsem uplatňovat čopy a chodit furt na síť. Jako Stuttgart, Gstaad, Kitzbühel. Ale i Mexiko City, tam se hrálo ve výšce přes 2 tisíce metrů nad mořem. To jste trefil balón a letělo to jako ze Žižkova až na Vinohrady. To byla moje parketa tyhle turnaje. Zážitků mám mraky. Třeba v Barceloně přišel za Vilasem Maradona a pak jsme šli společně všichni na jídlo. To tehdy bylo, jako byste večeřeli s Bohem. Ale byl to příjemnej chlapík. Tím jste mi taky připomněl, že se musím kouknout na ten dokument o něm.