Článek
Držet nad hlavou slavný talíř Venus Rosewaterové přitom v nedávné době znamenalo jistotu. Petra Kvitová se po svých triumfech na travnatém grandslamu stala nejlepší českou sportovkyní v letech 2011 a 2014, Markéta Vondroušová zase loni.
„Tenistky skvěle reprezentují Českou republiku, což vydá za desítky diplomatů,“ říká expert Sport.cz Jan Kukal a Krejčíková letos Česko zviditelnila jako málokdo. Navíc během svého tažení dojemně připomněla i odkaz Jany Novotné, wimbledonské šampionky z roku 1998 a své předčasně zesnulé trenérky.
Se vším respektem k Dostálově vůli a dřině nemá jeho olympijský zlatý závod zdaleka takový globální přesah jako vítězství na nejslavnějším tenisovém turnaji světa. Navíc v konkurenci, která není v žádném jiném ženském individuálním sportu. A Krejčíková přijela do Wimbledonu vyladěná fyzicky i psychicky jako nikdy předtím. Bojovnost a odolnost, s jakými se prokutala k vítězství během dvou týdnů v All England Clubu, byly fascinující a zároveň inspirující pro novou generaci hráček.
Kritici jí vyčítají, že kromě Wimbledonu už ale během dlouhé sezony žádné další výrazné výsledky nezaznamenala. Jako by čtvrtfinále Australian Open a olympiády, kde doplatila na náročný dvojboj ve dvouhře a čtyřhře, nebo semifinále Turnaje mistryň nestálo za zmínku. Že si vybrala slabší období, není v tenisovém životě nic zvláštního. Dokonalý rok to rozhodně nebyl. O to monumentálněji ale wimbledonský příběh Krejčíkové vyznívá.
Tenis jako extrémně psychicky náročný sport, v němž jsou hráčky vystaveny neustálému tlaku fanoušků a médií, vyžaduje zvláštní druh odolnosti. Introvertně založená Krejčíková si kolem sebe vytvořila obranný krunýř, na někoho asi působí uzavřeně a odměřeně. A to je nejspíš i jeden z důvodů, proč je v domácí novinářské anketě opět až druhá. Ačkoli pro svět je teď patrně nejvýznamnější ambasadorkou českého sportu.
