Emoce si v Ostravě pohlídám. Zapálit olympijský oheň byl fajn zážitek, prohlásil Macháč

„Jsou to dobré vzpomínky, Jirka (Lehečka) tehdy hrál proti Haasemu (1:2). Jsem rád, že hraji dobře a mohu být pořád součástí týmu,“ uvedl pětadvacátý hráč světového žebříčku ATP.

Dobrém. Jsem zdravý, nic mě nebolí, takže vše je pozitivní.

Dneska (v pondělí) jsem vstával v šest ráno, takže jet lag ještě furt mám, ale nic hrozného. Před návratem do Česka jsem byl navíc ještě tři čtyři dny v Dubaji.

Vítáte, že budete hrát v Česku, nebo to pro vás nehraje roli?

Určitě to vítám. Když jsme dostali tu informaci, že budeme hrát doma v Ostravě, byl jsem nadšený. Je úžasné hrát před českými diváky.

Jste tady tři hodně vyrovnaní hráči z první padesátky světového žebříčku. Jste proti Koreji favorité. Jak vnímáte sílu týmu?

Pro český daviscupový tým je parádní, že máme tak skvělé hráče. Všichni tři jsme zahráli výborně v Austrálii a máme potenciál se dál posouvat výš v žebříčku. Je super, že máme tak silný tým.

Na Australian Open jste ve třetím kole prohrál s Novakem Djokovičem (0:3). Jak dlouho máte porážku v hlavě?

Ten zápas s Djokovičem jsem měl v hlavě tak čtyřiadvacet hodin. Hodně jsem nad ním přemýšlel, protože to fakt bylo takové zajímavé utkání. Nehrál jsem myslím špatně, ale on mě přehrál. Skvělá zkušenost k nezaplacení. Ale protože jsem pak ještě hrál čtyřhru, tak jsem to rychle pustil z hlavy. Z Austrálie jsem odjížděl v celkem dobré náladě a těšil jsem se na Davis Cup.

Nový kapitán českého daviscupového týmu Tomáš Berdych říkal, že jste s Jiřím Lehečkou na Australian Open porazili hráče, které jste porazit měli, a prohráli s těmi, s nimiž se prohrát dá. Vnímáte to stejně?

Dá se to tak hodnotit, ale nejsem si úplně jistý, zda bych tak měl brát i zápas s Opelkou (3:2). Tam to bylo tak padesát na padesát. Toho zápasu si moc cením, protože takových hráčů tam moc není, to jsem zvládl výborně. Že to nevyšlo s Djokovičem, mě trochu mrzí, protože s ním to teď mám 1:2 na zápasy, což mě hodně štve.

Trenér prozradil, že vás při nedělním srazu obdaroval novými kulichy. Už ho nosíte?

Byl to krásný dárek, ze srandy jsme si je vzali na večeři. I na obědě jsme si je nasadili, je to krásný dárek.

Na konci loňského roku jste v jednom rozhovoru řekl, že byste se chtěl zlepšit v komunikaci s trenérem, a pak přišel týmový turnaj United Cup, kde kamery prozradily, že se stále umíte dost vztekat. Jak to tedy je?

Před tím turnajem jsem měl během tří týdnů snad jen pět tréninků. Z toho pohledu moje výkony s nejlepšími hráči světa nebyly špatné. I přesto, že jsem netrénoval, jsem byl kousek od toho, abychom s USA mohli hrát smíšenou čtyřhru o postup do finále (proti Tayloru Fritzovi měl dva mečboly, ale kvůli křečím duel za stavu 7:6 a 5:6 skrečoval). O to více mě štvalo, že tělo vypovědělo. Frustrace byla na místě, ale měl jsem to zvládnout lépe, to je jasné. Jiní hráči by možná v ten moment rozsekali všechny rakety… Každý to má jinak.

Asi by ale byla škoda emoce potlačovat. Nebyl by bez nich sport nudný?

Přesně tak, musí to být (smích).

Během Davis Cupu zřejmě přehnané emoce směrem k Tomáši Berdychovi nehrozí. Nebo se mohou diváci v Ostravě těšit?

Pohlídám si to. Ale mohl jsem trenéra něčím takovým přivítat.

Jsou křeče, které vás dokážou zastavit, velký problém?

Dá se s tím pracovat, řešíme veškeré alternativy, které jsou možné, ale zrovna ty dvoje křeče, které jsem dostal, byly vždy po nemoci. Ale uvidíme dál. Pracujeme na tom, zjišťujeme, co a jak. Do budoucna to myslím problém nebude. Třeba ten United Cup jsem asi neměl hrát, devadesát procent hráčů by se na to vykašlalo, protože jsem opravdu nebyl připravený. Den před odletem jsem dobíral antibiotika. Ale na druhou stranu jsem porazil dva vynikající hráče (Poláka Hurkacze 2:1 a Itala Cobolliho 2:0). A že to tělo pak vypovědělo, bylo absolutně normální. Spíše mě mrzelo, že jsem utkání s Fritzem nemohl dohrát. Nemohl jsem ani servírovat, proto jsem byl frustrovaný.

Daviscupový tým se poprvé sešel v neděli, vy jste ale brzy poté zamířil do Třince zapalovat oheň na Olympiádě dětí a mládeže. Užil jste si to?

Bylo to fajn, moc jsem se na to těšil a ta pozvánka mi opravdu udělala radost. Naštěstí se mi ten oheň povedl zapálit, nebyl žádný problém, probíhalo to plynule. Byl to fajn zážitek.

Nechtěl jste oheň zapálit třeba pinknutím hořícího tenisáku?

Ne, ne ne (smích). Normálně jsem šel s pochodní, ale přišlo mi, že kdybych šel trochu rychleji, tak ta pochodeň zhasne. Trochu jsem se bál, abych nezpůsobil nějaké faux pas.

Na Olympiádě dětí a mládeže jste někdy startoval?

Byl jsem na EYOF (Evropský olympijský festival mládeže) v Gruzii, když mi bylo patnáct. Získal jsem tam bronz v deblu. Bylo to zajímavé, pěkná akce. Tenkrát to pro mě bylo takové to největší, co jsem zažil.

Bylo na nedělním ceremoniálu v třinecké Werk Aréně znát, že je to velká událost?

Jo jo, bylo tam hodně známých lidí, sportovních hvězd. Jsem rád, že jsem měl tu čest zapálit oheň a být u toho. Opravdu to bylo super. Speciálně v dnešní době, kdy se dá na počítačích už i sportovat, tak je skvělé, že se děti hýbou. Sport a pohyb je základ a to nejhezčí, co máme.

Jak jste to měl vy jako malý kluk?

Naštěstí jsem vyrůstal venku a furt jsem něco dělal. Od pěti šesti let jsem furt něco držel v ruce. Pingpongovou pálku, badmintonovou raketu, furt jsem něco hrál.