V Plzni se objevil kapitán Vlček na billboardech. Nikoli ale proto, že hlídal Ronalda s Romáriem

„Samozřejmě ji mám doma schovanou. A brazilský dres, který jsem si vyměnil s Romáriem, také," potvrzuje v dalším díle pořadu Kopačky na hřebíku bývalý obránce Plzně, pražské Slavie, ale také třeba belgického Standardu Lutych nebo řeckého Panioniosu Atény Petr Vlček.

„Brazilská radost z fotbalu mi ale utkvěla v paměti ze všeho nejvíc. V našich končinách totiž z fotbalu vymizela, takže i proto jsem si tváří v tvář brazilským hvězdám uvědomil, jak důležité je dělat každou práci s radostí, aby ji člověk dělal dobře," netají, že zmíněného poznání se snažil a snaží držet pořád. Ve fotbale i v životě.

„Nejen držet, ale předávat dál. Proto to říkám hlavně dětem, které jsem trénoval. ,Musíte se bavit, abyste dělaly svůj sport dobře,´ opakoval jsem jim na fotbalovém hřišti, stejně jako teď při softbale.

Překvapuje vás, že Petra Vlčka zlákal po skončení fotbalové kariéry softbal? A jste se zvědaví, jak se k tomuto sportu dostal a co ho na něm baví?

I na tyto otázky samozřejmě v dalším díle Kopaček na hřebíku odpovídá. Petr Vlček toho ale u mikrofonu sportu.cz vyprávěl daleko víc. Svěřoval se třeba se svým životním příběhem. S tím, jak mu tragicky zahynula maminka, když mu bylo sedm let, jak od čtrnácti žil na internátu a musel se starat sám o sebe, jak i proto dospěl mnohem dřív než jeho vrstevníci.

„Našel jsem si fotbal, který byl pro mě vším. Upnul jsem se k němu a šel za svým snem. Jako vlčák," vzpomínal na fotbalové začátky v Mariánských Lázních, odkud ho legendární mládežnický trenér Josef Žaloudek přivedl do Plzně.

„Nevychovával nás jen pro fotbal, ale i pro život. Byl hodně svůj, spousta kluků to pod ním nezvládla a skončila, ale byla to úžasná škola," s povděkem připomíná Petr Vlček.

Většina trenérů, pod nimiž během aktivní kariéry hrával, o něm tvrdila, že nikdy nedostal nic zadarmo. Že si všechno musel vydřít a tvrdě odpracovat.

„Byl jsem opravdu dříč, a to mi asi zůstalo. Ale trochu talentu tam bylo, bez něho by to nešlo," s úsměvem připomíná, když líčí svou cestu z Plzně přes Slavii do belgického Standardu Lutych a pak dál do Řecka, kde hrál za aténský Panionios.

„V Lutychu jsem moc šancí nedostal. Paradoxně mě přitom uškodil nároďák. Když totiž přišla pozvánka do reprezentace, trenér Ivič chtěl, abych zavolal do Prahy a u trenéra Chovance zjišťoval, zda za národní mužstvo nastoupím. Jinak že bude lepší zůstat v klubu a trénovat v Lutychu. Samozřejmě jsem nikam nevolal a za reprezentací odjel. Nehrál jsem a po návratu mě Ivič nevzal ani na lavičku," popisuje Vlček, proč navzdory čtyřleté smlouvě opustil Lutych hned po první sezoně.

Angažmá v Řecku mu všechno vynahradilo.

„V malém klubu s úžasnou historií a báječnými fanoušky. Když jsme v lize porazili Olympiakos, odnesli by nás nejraději domů na ramenou," vzpomíná Petr Vlček na nejkrásnější období kariéry i nejúspěšnější sezony v klubové historii Panioniosu.

Po skončení kariéry musel pochopitelně i Petr Vlček řešit, co a jak v životě. A hlavně – kudy dál...

„Co si budeme namlouvat – každý fotbalista se děsí okamžiku, kdy skončí. Co vlastně umí? Řídit auto, třeba i nějaký světový jazyk, ale nikoli natolik, aby se tím uživil. Málokdo si přitom vydělá během kariéry tolik, aby nemusel chodit do konce života do práce," zamýšlel se Petr Vlček u mikrofonu sportu.cz nad chvílemi, které potkají drtivou většinu hráčů.

Jak se s nimi vyrovnal on? A proč se v Plzni po letech objevil na billboardech?

„Byl jsem zvyklý, že jsem v životě nedostal nic zadarmo, a i proto jsem si svou cestu našel. Vyrostl jsem ve skromných podmínkách a nezměnil jsem se, ani když jsem vydělával velké peníze. Proto pro mě nepředstavovalo problém zařadit se mezi "normální lidi" a žít s "normálním" platem," vypráví v Kopačkách na hřebíku Petr Vlček, jak si našel práci u policie a začal si budovat novou kariéru.

„Měl jsem chuť na sobě pracovat, při práci jsem si udělal vysokou školu, zase jsem si máknul. Kdybych zůstal sedět doma, kapitánem u policie bych se nikdy nestal a nedělal bych práci, která mě baví. A přece jsme se hned v úvodu bavili o tom, jak je důležité dělat práci, která člověka baví a přináší mu radost. Ta má je o komunikaci, o týmu, jehož jsem součástí, o práci s lidmi," přibližuje své působení ve službách policie a přidává: „Má cesta by mohla sloužit jako inspirace i pro jiné kluky, kteří končí s fotbalem, ale i pro ostatní mladé lidi."