Trefil Hřebíka a ve Spartě skončil. Voříšek o Letné, Lize mistrů, ale i o bláznivé dietě či telefonátu od Brücknera

V sezoně 2004/2005 se Sparta s Voříškem v sestavě utkala v základní skupině s Manchesterem United, Olympique Lyon a Fenerbahce Istanbul, rok na to se potkala s Arsenalem, Ajaxem a Thunem, aby následovalo dlouhých devatenáct let čekání.

Až teď. Až letos se letenský klub objevil znovu mezi evropskou klubovou elitou.

„Tehdy to pro nás to byla obrovská škola. Pro mě tedy určitě. Hráči, kteří proti nám nastupovali, byli úplně někde jinde. Výjimeční fotbalisté. Samá velká jména. Když jsme hráli na Old Traford s Manchesterem United, Van Nistelrooij s Rooneym doplňovaní Ronaldem to neskutečně roztáčeli. A když pak v Praze vyrukoval Ronaldo na posledních patnáct minut, předvedl pár svých přešlapovaček a motal hlavu celé naší obraně, fandila mu celá tribuna. A my s Manchesterem přesto uhráli bezbrankovou remízu. Po utkání jsem sedl do auta, jezdil noční Prahou a pořád mi nedocházelo, že jsem hrál proti Ronaldovi a že jsme remizovali,“ vybavil si Petr Voříšek okamžitě největší zápasy své kariéry a přidal další vzpomínky.

„V Lyonu, kde jsme poslední zápas ve skupině prohráli 0:5, nešlo vzít Francouzům balon. A to mám pocit, že hráli tak na třicet procent. Zkusil jsem to proti Essienovi, naboural jsem do něho a odletěl jsem skoro až na tribunu, jak byl silný,“ rozesmál se při vzpomínce na poslední zápas, který si v dresu Sparty v Lize mistrů zahrál.

V dalším díle Kopaček na hřebíku nezůstalo samozřejmě jen u vzpomínek na Ligu mistrů. Petr Voříšek vyprávěl o celé své kariéře, která začala v Děčíně, pokračovala v Teplicích a poté v Chomutově, kde hostoval a odkud se dostal do reprezentační jednadvacítky, která na mistrovství Evropy této věkové kategorie získala v roce 2002 ve Švýcarsku zlaté medaile. A připomenout je určitě třeba, že Voříšek patřil po celý šampionát k hráčům, na něž trenér Miroslav Beránek sázel a kteří tvořili základní jedenáctku.

„Já, kluk z druhé ligy, který měl navíc za sebou bláznivá léta v Teplicích a pak během hostování v Chomutově. Tehdy mi to na hřišti moc nešlo, takže jsem si usmyslel, že musím upravit stravu a zhubnout. Vzorem mi byl Pavel Nedvěd, proto jsem stejně jako on přestal jíst maso, shodil jsem snad sedmnáct kilo a vážil jsem nějakých šedesát devět. Pochopitelně jsem se trápil ještě víc, protože jsem neměl žádnou sílu. Rodiče byli zoufalí, trenéři v Teplicích také, jenže já měl svou hlavu. Až v Chomutově mě zachránili. Trenér Bičovský a starší kluci, kteří si mě vzali do parády, a já začal zase pořádně jíst,“ vyprávěl Petr Voříšek o cestě z fotbalového dna až k titulu mistra Evropy.

Po vítězství nad Francií ve finále malého Eura se českým mladíkům otevřely cesty do světa. Čechovi, Barošovi, Hübschmanovi, stejně jako Grygerovi, Jiránkovi či třeba Vachouškovi, což jsou jen některá jména ze zlaté jednadvacítky.

I zájemci o Petra Voříška se na Stínadlech hlásili. Z nizozemského Eindhovenu, francouzského Štrasburku, ukrajinského Doněcku…

„Jednání probíhala, ale tehdejší teplický šéf František Hrdlička mou cenu neustále šponoval výš a výš. Sice jen o nějaký ten milionek, ale přesto… Nakonec zůstal pouze Šachtar Doněck, který byl ochoten přestupovou částku zaplatit. Jenže mně se na Ukrajinu nechtělo. Přestavoval jsem si, že budu hrát někde na jihu Evropy, vysnil jsem si Itálii nebo Francii, kde se budu mít hezky. Měl jsem to ale v Doněcku zkusit. Zvlášť, když mi později Tomáš Hübschman o Šachtaru vyprávěl a angažmá si pochvaloval. On tam šel, mezi samými výbornými hráči kopal deset let, téměř rok co rok hráli Ligu mistrů, finančně se zabezpečil.“

Zajímala se o něho Slavia, kterou tehdy vedl trenér zlaté jednadvacítky Miroslav Beránek, nakonec ale Petr Voříšek skončil ve Spartě. Pavel Horváth i třeba Jan Rezek mu ji vychválili, Hrdlička se Košťálem a Peltou na přestupu nakonec domluvil.

Začátek letenského angažmá byl pro Voříška slibný. Nejdřív druhá příčka v lize, poté titul a Liga mistrů. Jenže trenér František Straka ve Spartě skončil, místo něho přišel Jaroslav Hřebík a všechno se rázem zvrtlo…

„Přivedl si své hráče, měl svá pravidla, která vyžadoval, a já mu se do nich nehodil. Nehrál jsem, motal se mezi áčkem a béčkem, mohl jsem asi udělat víc, abych se do prvního mužstva dostal. V tu chvíli jsem na to ale neměl. A pak přišla příhoda s balonem, který jsem napálil při tréninku panu Hřebíkovi do obličeje. Samozřejmě nechtěně, ale hned jsem věděl, že je to můj konec,“ prozrazoval Voříšek u mikrofonu Sportu.cz, jak a proč na Letné skončil.

Odešel na hostování do Rakouska, hrál za Pasching a slavný vídeňský Rapid, jenže nakonec se musel z hostování vrátit. Rapid o něho zájem měl, ale chyběly peníze, aby ho koupil. Na Letné pro Voříška místo v kádru nebylo, proto následovalo hostování v Mladé Boleslavi a s ní i další zápasy na evropské pohárové scéně. S Palermem, Villarrealem, Fiorentinou…

Až trenér Michal Bílek si ho stáhl zase zpátky na Letnou. Ani tenhle návrat však neměl dlouhé trvání. Bílek skončil, Lavička také, na lavičku usedl Chovanec.

„Ještě na halovém turnaji v O2 areně jsem měl na rukávě kapitánskou pásku, čehož jsem si strašně vážil. Pak jsme ale odjeli na zimní soustředění do Špindlerova Mlýna a tam mi trenér Chovanec oznámil, že pro mě nemá v kádru místo. Škoda, že jsem ve Spartě neprožil ještě nějaký pátek, ale sparťanské srdce mám pořád,“ rozpovídal se Petr Voříšek o tom, jak i podruhé Letné skončil. Bez výmluv, na rovinu, tak jako ostatně mluvil v celém podcastu Kopačky na hřebíku.

O štacích v Rapidu a poté i Austrii, o úvahách v Rakousku zůstat a pokračovat tam s trénováním, o tom, jak každý týden pendloval mezi Vídní a Děčínem, protože chtěl být s dětmi. Vždyť i kvůli třem synům se nakonec vrátil…

Řeč přišla i na starty v reprezentačním áčku. Věděli jste, že moc nescházelo a o první nominaci do národního mužstva málem přišel? Když ho totiž trenér Karel Brückner sháněl, Voříšek právě houbařil v lesích až někde za hranicemi s Německem, kde nebyl signál a kam se ho nemohl reprezentační kouč dovolat.

A co život po kariéře? Co fotbalová Akademie Petra Voříška, která v jeho rodném Děčíně dvanáct let fungovala? Proč skončila? A co tři synové Petra Voříška? Jdou v jeho stopách? A jaké jsou vůbec sny a další plány fotbalového univerzála, který bych ochoten a schopen nastupovat snad na všech postech? A jaké je současná mladá fotbalová generace, které se v Děčíně pořád věnuje a v tamním Junioru malé kluky trénuje?

O tom všem v dalším díle Kopaček na hřebíku Petr Voříšek vypráví. Poutavě, zajímavě, bez výmluv či stesků na vrtochy či nepřízeň osudu. Určitě stojí za to si jeho příběh poslechnout.