Škvarky pro myšku, lahev vodky pro statika. Ivo Lubas vzpomíná nejen na starý Eden

Jenže na Tehelném poli remízu neuhrála a z mistrovské korunovace nebylo nic.

„Ostrava potřebovala vyhrát v Plzni a samozřejmě tam vyhrála. Nám by ale i remíza na Slovanu stačila. Já za bezbrankového stavu nastřelil tyč, Robert Segmüller dal dokonce gól, jenže východoněmecký rozhodčí ho neuznal. Dodnes nevím proč, nejspíš potřeboval nějakou dovolenou v Tatrách," přibližoval Ivo Lubas ve studiu Sport.cz konstelaci, v níž se hrálo poslední třicáté ligové kolo.

„Manželky čekaly v Praze s kyticemi, ale my se vrátili bez titulu. V posledních dvaceti minutách jsme dostali gól nejdřív od Ondruše a pak i od Švehlíka, takže jsme skončili nakonec až třetí. Za Ostravou a Slovanem," nemůže Ivo Lubas ani téměř po půlstoletí svou černou můru odehnat.

V Kopačkách na hřebíku vzpomíná ale samozřejmě nejen zápas se Slovanem, v němž měla Slavia k mistrovskému titulu nejblíž za celých devět sezon, co její dres oblékal.

„Titul jsme nikdy nezískali, protože podobná šance už nikdy nepřišla, ale rozhodně nemám pocit, že patřím ke ztracené slávistické generaci. Nezapomínejte, že se hrála federální liga a konkurence panovala tehdy obrovská," připomíná Ivo Lubas nabité kádry tehdejších slovenských klubů Slovanu, Trnavy, košických VSS...

„A hlavně – já hrál za Slavii, což jsem vždy a všude nadšeně a s hrdostí připomínal. V dobách, kdy jsem v Edenu hrál a potom také."

Mimochodem – věděli jste, že Ivo Lubase přivedli z Hradce Králové do Slavie jako útočníka? Že hned v prvním ligovém střetnutí v dresu Votroků dal po dvou minutách na trávníku gól Spartě? A že se brankou uvedl i při debutu ve Slavii?

„Slavia mě opravdu kupovala jako útočníka. Přišli a tvrdili: Franta Veselý končí, musíš k nám, abys ho nahradil. Já šel a Franta hrál ještě dalších sedm let," pobaveně vzpomíná Ivo Lubas, jak to tehdy ve fotbale chodilo a jak si každý hráč musel vyšlapat cestu ke štěstí sám.

V dalším díle Kopaček na hřebíku se ale netočila řeč jen kolem aktivní Lubasovy hráčské kariéry, ale i o životě po ní.

I proto vzpomíná na starý Eden a dřevěnou tribunu, ve které měl po skončení kariéry kancelář a kde jako vystudovaný právník úřadoval.

„Byl jsem Slavii vděčný za nabídku, abych zůstal a pokračoval jako sekretář. A snažil jsem se držet rad Rudly Bati, který mě učil, že fotbal se musí dělat čtyřiadvacet hodin denně. Proto jsem často ve staré dřevěné tribuně vysedával dlouho do noci a našel si tam dokonce kamarádku. Myšku, která čekala až utichne největší mumraj a pak vyběhla a byla zvědavá, zda jsem jí přinesl z domova škvarky nebo něco na zub," zavzpomínal Ivo Lubas na prostředí, v němž úřadoval.

Vzpomínal pochopitelně i na pravidelné návštěvy statika, který chodil zjišťovat, v jakém stavu stará dřevěná tribuna je.

„Jednou málem omdlel, když viděl, jak je dole pod tribunou všechno ztrouchnivělé a všelijak podepřené. Kdyby to fanoušci věděli, nikdy by na tribunu nevkročili. Co mi zbývalo než koupit flašku vodky, aby podepsal, že když se to nějak podepře, mohla by tribuna ještě rok vydržet."

U mikrofonu vzpomíná Ivo Lubas i na téměř čtvrtstoletí ve službách fotbalového svazu. A jsou to vzpomínky, které stojí za si vyslechnout. Na různé zbohatlíky, kteří si v divokých devadesátých letech mysleli, že si mohou koupit všechny a všechno. I ve fotbale...

„Vyjít s těmito hejsky bylo někdy skutečně na hraně," netají Lubas, který na Strahově šéfoval přes dvě desetiletí profesionálnímu fotbalu.

Věděli jste, proč se nakonec rozešel s Františkem Chvalovským, který ho do svazových služeb přivedl? A proč respektoval příbramského Jaroslav Starku i přesto, že byl vždy tvrdým a nepříjemným protivníkem?

I to se v dalším díle Kopaček na hřebíku dozvíte, a proto se vyprávění a vzpomínek Ivo Lubase zaposlouchejte.