Seděl na kolejích, i z mrakodrapu chtěl skočit. Teď ale bezdomovec Janečka tvrdí, že má domov všude

Paměť mu pracuje jako ten nejvýkonnější počítačový hard disk. A není rozdílu, zda vzpomíná na zájezd ligového výběru do Jižní Ameriky a zápasy s Bolivijci ve vysokohorském prostředí v La Paz 3 600 metrů nad mořem nebo v Santa Cruz, kde se hrálo ve dvou tisících a dalo se tam už přece jen trochu dýchat, nebo se zastaví u pohárového utkání v Chrudimi, kdy se dostal do křížku s legendárním trenérem Bohemky Tomáš Pospíchalem.,

To že je bezdomovec? Člověk protloukající se životem, jak se dá? Nocující na Hlavním nádraží, kde mu ukradli batoh se zubní protézou, přespávající v pražských non stop barech nebo na ruzyňském letišti. Lidská troska, které se životní obzor zúžil jen na alkoholové opojení či nikotinový rauš? Na pivo, rum a cigarety?

„Jo, bývalo hůř. Třikrát jsem seděl na kolejích a chtěl se vším skončit. A ve Zlíně jsem chtěl skočit z mrakodrapu," přiznává Petr Janečka v dalším díle Kopaček na hřebíku, že párkrát pomýšlel na sebevraždu.

„Hrál jsem automaty, živou ruletu, za noc jsem prohrál třeba padesát tisíc. Ale to maximálně, víc ne. A do toho alkohol, pití a rozvod. Pak jsem žil s druhou. Alča se jmenovala. Po operaci plotýnek odjela do lázní, tam se zamilovala a já skončil na ulici. Ve starém favoritu na sídlišti, kam jsem si odnesl slipy, ponožky, malou televizi, pár hrnců a kufr s výstřižky, které mi táta od mládí vystřihoval z novin a časopisů. Všechno, co jsme měli, bylo psáno na Alču. A nakonec mi i toho favorita ukradli, když jsem jel Pepovi Mazurovi na hotel sekat trávník. I s tím kufrem," líčí Petr Janečka svůj pád na samé dno.

„Šestého června 2007 to bylo. Toho dne jsem boural, po roce a čtyřech měsících jsem skončil v lochu v Bohunicích. Ale tam jsem se měl jako v lázních. Dělal jsem v prádelně, kde byl mistrem Luboš Kučerňák, co kopával v Olomouci a bachaře tam dělal hokejista Komety Hartman. Měl jsem kde spát, teplo a jídlo tam bylo, i nějakou korunu jsem si vydělal," vzpomíná Janečka na šest měsíců za katrem přímo láskyplně. Původní roční trest mu totiž zkrátili na polovinu.

Janečka ale vzpomínal se Zdeňkem Pavlisem ve studiu Sport.cz i na velké zápasy, které odehrál. V Brně, když se pod Špilasem slavil první a poslední mistrovský titul, v Bohemians, v jichž barvách zažil velké pohárové zápasy s Ajaxem i třeba Tottenhamem, v československé reprezentaci.

I na mistrovství světa ve Španělsku v roce 1982 si proti Kuvajtu, Anglii a Francii zahrál, při jihoamerickém turné dal gól Brazilcům, měnil si dres s Maradonou i třeba Zicem.

„A od Himla jsem za to dostal pokutu," jak narazil u někdejšího prvního muže československé tělovýchovy Antonína Himla.

"Za zápasy s Brazilií a Argentinou jsme měli dostat prémii 3 000 korun, ale já namísto toho zaplatil pokutu sedm tisíc. A nic nepomohlo, že Zico a Maradona za mnou sami přišli, abychom si vyměnili dresy. Himl začal v šatně vykládat, že dresy se mohou měnit jen na mistrovství světa a že jsem vlastně znehodnotil dvě sady reprezentačních dresů, takže budu platit."

Byla toho spousta, na co Petr Janečka vzpomínal a o čem vyprávěl. O žaludečních vředech, které ho připravily o účast na bronzovém mistrovství Evropy v Itálii i zlaté olympiádě v Moskvě, o zmiňovaném Mundialu ve Španělsku a podmínkách, které tam národní tým měl, o Masopustovi, Pospíchalovi, Venglošovi i Havránkovi.

Vyprávěl ale i o černých fondech v Bohemce a aféře, která na konci osmdesátých let propukla, o 200 tisíc, které dostal za přestup z Brna do Ďolíčku, o čtyřech milionech, které zkasíroval Pragosport za jeho přestup do Racingu Brusel.

A jen pro zajímavost – víte, který z hráčů Bohemky se jako jediný na kriminálce přiznal, že zinkasoval z černých fondů peníze za přestup? Kolik tisíc marek musel Janečka měsíc co měsíc odvádět Pragosportu jako povinný desátek, když působil v Belgii? A věděli jste, že jeden čas dělal v Praze „bílého koně" a jako jednatel fiktivní společnosti vyzvedával v bankách miliony pro mafiány?

„Teď mi z důchodu zbude deset tisíc, protože musím splácet dluhy. Za sociální a zdravotní pojištění, které jsem léta neplatil. K tomu penále. A až splatím, přijdou na řadu banky, pokuty v šalinách, ve vlacích. Za patnáct let se toho nastřádalo," vyčísluje dluhy a resty Petr Janečka, který se před nedávnem dožil pětašedesáti.

„Ale problémy si nedělám. Rodina se se mnou nestýká, protože jsem bezdomovec a nemám peníze. Dcera se synem sice občas zavolají, ale že bych u nich mohl přespat, to ne. A u bráchy, který žije sám v třípokojovém bytě? Také neexistuje. Prostě živořím. Ale co, celý život jsem byl samotářem a samotářem jsem zůstal," mluví Janečka o svém žití bez naříkání, stesků a slov sebelítosti či obviňování druhých.

Je na dně a je s tím smířený.

„Dostal jsem od života spoustu facek, ale spoustu jsem si jich zavinil sám," přiznává.