Článek
Měsíce bojoval, kurýroval se, snažil se vrátit. Úsilí bylo marné. V roce 2018 oznámil na začátku února Baránek oficiálně konec kariéry. Tehdy mu bylo čtyřiadvacet let. Nemilosrdnou zprávu si vyslechl na vyšetření v Německu, kam ho vzal jeho kamarád a spoluhráč z Plzně Václav Pilař.
„Pro mě to byl šok, ale pro Vencu, který tam se mnou seděl, možná ještě větší. Žil jsem v tom, že se to (koleno) do kupy dá. Ale doktor mi neměl důvod lhát nebo si vymýšlet. Na rovinu mi řekl, že musím věřit v zázrak, ale že to spíš vypadá, že kloub si řekl dost a je třeba ho začít šetřit," přibližuje Baránek tvrdý verdikt, který si v Německu vyslechl.
„Vnitřně jsem se s koncem kariéry vyrovnal poměrně rychle, byla to otázka půl roku nebo roku. Rychle jsem přesedlal na manažerskou a pak trenérskou židli. V tom jsem vůbec neviděl problém. Myslím, že naopak můžu hodně vytěžit své zkušenosti do trenérského života," nachází pozitivní pohled.
Baránek platil za nadějného stopera, kariéru slibně rozjel v Baníku a v lednu 2015 přestoupil do Plzně. Rychle se adaptoval. „Naskočil jsem do tak rozjetého vlaku... Nakazil jsem se vítěznými typy, jakými byli Limba (David Limberský), Milan Petržela, Pavel Horváth, Matúš Kozáčik, Marek Bakoš, Franta Rajtoral, který už mezi námi bohužel není, a další," přibližuje.
S Viktorií získal tři mistrovské tituly, byť sám si počítá jen dva, protože při triumfu v sezoně 2017/2018 neodehrál ani minutu. A ví, jak oslavy ve městě piva chutnají. „Když ten tým pro město titul udělal, byl na týden nesmrtelným a mohl si v uvozovkách dovolit cokoliv. Lidi přimhouřili oko," culí se při vzpomínkách. Ostatně i v posledních dnech si Plzeň mistrovské rejdění užívá.
Nyní se zdokonaluje jako trenér. „Ambice jsem měl vždy největší. Jako hráč jsem chtěl hrát za reprezentaci, jako trenér bych chtěl reprezentaci trénovat. Co bude, to bude. Jestli budu trénovat žáky, dorost, třetí, druhou nebo první ligu, to je ve hvězdách. Musíte ale dělat věci na sto procent," říká Baránek.
V novém díle podcastu Kopačky na hřebíku mimo jiné vypráví o tom, jak to na trénincích Plzně jiskřilo, jak na nich vtipkoval Pavel Horváth, jak bral, že mu nevyšel přestup do Freiburgu, nebo proč je mu vděčný slávistický fofrník Yira Sor.
