PŘÍKLEP SPECIÁL: 20 let bez Ivana Hlinky. Měl ohromné charisma, ale i křehkou duši, vzpomíná manželka

„Ivan byl nesmírně charismatický člověk, byl nadaný, uměl se postavit ke všem sportům, všechno mu šlo,“ vzpomíná na svého manžela Hlinková. Kromě hokeje miloval i fotbal a v posledních letech propadl golfu. „To byla ta jeho relaxace. Tam se prošel, dal si tu svoji cigaretku a odpočíval,“ přidává Šlégr.

Ani v golfu Hlinku neopouštěla jeho stěžejní vlastnost – soutěživost. „Pořád se chtěl sázet, chtěl vyhrát, být nejlepší. Jednou jsem s ním zažil v Pittsburghu, že jsme hráli golf až do tmy, dokud nevyhrál. To prostě tak bylo, on to vždycky vyhecoval a chtěl za každou cenu vyhrát,“ vzpomíná člen Triple Gold Clubu.

S osobou Ivana Hlinky je navždy spojen litvínovský hokej. Vždyť i místní stadion nese jeho jméno. A právě v severočeském městě potkal svou druhou ženu. „My jsme se poznali v roce 1985 na litvínovském zimáku. Nejdřív dělal asistenta, pak začal tamní hokej vést. Samozřejmě jako šéf byl dost tvrdý, chtěl, aby to všechno bylo v pořádku, jakmile někdo nesplnil svoje úkoly, tak mu to dával najevo,“ říká Hlinková.

K litvínovskému hokeji neodmyslitelně patří i Jiří Šlégr. „Já jsem vyrůstal po boku Hlinkova syna Ivana a byl to právě Ivan Hlinka, který nejen mě, ale i Roberta Reichla, Martina Ručinského vytáhl už v juniorském věku do dospělých a dal nám tu šanci. Pro nás byl neskutečně motivační člověk, který byl šéf, ale i parťák. A to málokdo má,“ vypráví třiapadesátiletý hokejista.

Legendární trenér je podepsán pod jedním z největších úspěchů českého hokeje – zisku olympijských medailí v Naganu 1998. Přitom k národnímu týmu se vrátil jen rok před zlatým triumfem. „Začátek Nagana byl vlastně už na Světovém poháru 1996, kdy Ivan Hlinka seděl na tribuně a já jako nehrající hráč vedle něj, a když jsme prohráli těch 1:7 poslední zápas, tak on vstal a říká: ,Tak takhle hrát nemůžeme.‘ A já jsem z něj cítil, že je připravený do toho vstoupit a něco s tím udělat,“ říká Šlégr.

Porážky byly pro Hlinku, který byl extrémně soutěživý, hnacím motorem. „Vždycky chtěl z něčeho špatného vytáhnout to pozitivní. Ukazoval, že je potřeba najít jinou cestu, když tahle nefunguje. Porážky bral opravdu těžce, ale dokázal se z nich poučit a přenést to na nás, on dokázal navodit atmosféru, že je potřeba se z toho nepodělat a musíme se ze svých chyb poučit, a on tohle uměl výborně,“ míní hokejový obránce.

Národní tým převzal Hlinka v roce 1997. „Pro něj to byla nová inspirace, okamžitě se do toho vnořil a začal se připravovat,“ vzpomíná Hlinková. Hned na mistrovství světa ve Finsku v květnu dovedl své svěřence k bronzu. O necelý rok později už vystupoval z letadla jako trenér olympijských vítězů. „Pamatuji si hlavně ten příjezd z letiště. Měla jsem tu čest být v autobuse s nimi a pro mě to byly neuvěřitelné chvíle štěstí radosti a hrdosti, že je tam ten můj muž,“ říká Hlinková.

Zlatí hoši z Nagana včetně direktora Hlinky si užili oslavu na Staroměstském náměstí. A tehdy osmačtyřicetiletý kouč vylezl na pódium v klobouku. „Dostal ho v Naganu a pak v něm vylezl na to pódium a hrozně si to užíval. Byl strašně šťastný, měl úsměv od ucha k uchu, což bylo u něj docela ojedinělé,“ připomíná Šlégr jindy kamennou tvář legendárního trenéra. „Pak jsme ten klobouk vraceli, protože se ozval pán, kterému patřil,“ směje se Hlinková.

Na přelomu tisíciletí si Hlinka vyzkoušel trenérskou štaci v NHL. Jako první Evropan se stal na konci sezony hlavním koučem týmu Pittsburgh Penguins, jehož dres tehdy oblékal i Jiří Šlégr. „Já jsem byl jako jeden z prvních, kdo věděl, že Ivan Hlinka půjde trénovat do Pittsburgu. Byl jsem hrozně nadšený,“ vzpomíná hokejista.

Pro rodinu Hlinkových to znamenalo převrácení života vzhůru nohama. „Byla jsem nesmírně hrdá a těšila jsem se. Věděla jsem, že nepojedu hned s ním a budu pendlovat, musela sem řešit svoje závazky,“ připomíná Hlinková, která pracovala na stadionu v Litvínově. „Nám se v Pittsburghu žilo opravdu dobře, možná jsem trochu zanedbala angličtinu. Hned jsem se spřátelila s manželkami, paní Jágrovou, opravdu mi tam nic nechybělo,“ dodává.

V Americe ale Hlinka vydržel jen rok a půl. Odchod z NHL pro něj byl velkou ránou a spekulovalo se, jestli se vůbec k trénování vrátí. V hokejových kruzích začalo šířit, že by se Hlinka mohl stát prezidentem Českého svazu ledního hokeje. „Já si ho představit jako šéfa umím. Ale on vždycky říkal, že šéfovat svazu rozhodně nechce,“ říká Hlinková. „Strašně se tomu bránil, nechtěl jen sedět na kancelářské židli, chtěl zůstat u toho ledu,“ doplňuje Šlégr.

Nakopnutí a chuť znovu trénovat přišla v Rusku, v květnu 2004 pak potřetí převzal i národní tým. „Opravdu to zase byla nová krev do jeho života a hrozně se na to těšil,“ připomíná Hlinková. „I my jsme se všichni těšili a bohužel k tomu nedošlo,“ vzpomíná Šlégr na osudnou nehodu, která přervala plány na Hlinkův návrat k národnímu týmu.

V pondělí 16. srpna 2004 do auta legendárního trenéra narazila dodávka a dvě hodiny po nehodě vydechl naposledy. Nejen v českém hokeji je ale zapsán nesmazatelně. „Ať chci, nebo nechci, tak se neustále na Ivana vzpomíná a já jsem za to strašně ráda a jsem vděčná,“ dojímá se zakladatelka Nadačního fondu Ivana Hlinky, která několik artefaktů z kariéry svého muže věnovala do Síně slávy českého hokeje. „Byl to obrovský chlap s velkým charisma, ale měl v sobě křehkou dušičku,“ dodává Šlégr.

Hlinkova osobnost podle obou aktérů v českém hokejovém prostředí chybí. „Uměl přesvědčit lidi. A to si myslím, že Českému hokeji chybí asi nejvíc. Že ten daný člověk umí nastavit směr a umí to prosadit. Myslím, že kdyby tady Ivan byl, tak by určitě zakročil v období, kdy se nám příliš nedařilo,“ je přesvědčen bývalý hokejista. Letos by Ivan Hlinka oslavil 74. narozeniny, určitě by ale podle své ženy nebyl odpočívajícím seniorem. „Přinejmenším by se do hokeje snažil mluvit, rozhodně by nebyl ten důchodce, který jen okopává zahradu,“ uzavírá Hlinková.

V pořadu Příklep Speciál – 20 let bez Ivana Hlinky zavzpomínala jeho žena a Jiří Šlégr i na Hlinkovo malování smutných klaunů, péči o zahradu i tréninkové metody.