PŘÍKLEP: O nominaci jsem se dozvěděl ve frontě na párek, směje se reprezentační debutant

Nyní dostal premiérovou pozvánku do národního týmu. O nominaci se od kouče Radima Rulíka dozvěděl v dost nečekaný moment. „Byli jsme na fotbale, Hoffenheim hrál Evropskou ligu s Tottenhamem. Zrovna jsme se spoluhráčem čekali ve frontě na párky, protože jsme neměli žádnou večeři, a v tu chvíli mi volal pan Rulík. Stěžoval si, že tam je hrozný hluk,“ smál se Reichel.

Jeho otec měl od trenéra Rulíka už z dřívějška náznaky, že by se syn mohl ve výběru pro Švédské hry objevit. „Ale nic mi neříkal, o tomhle se moc nebavíme. Já jsem mu pak volal až o dva dny později. Oslavička žádná nebyla, ale taťka měl samozřejmě radost,“ líčil Kristian.

Už odmala měl k hokeji nejblíž, vždyť vedle otce byl profesionálním hráčem i strýc Martin, který zakořenil v Německu a vychoval syna Lukase, jenž válí v německé reprezentaci i v NHL. Kristianovou velkou zálibou jsou však trochu netradičně i letadla. „Táta pořád lítal na zápasy, takže jsem na letišti i v letadle strávil spoustu času. Sbíral jsem miniletadýlka a zůstalo mi to,“ vysvětloval.

Pokud by z něj nevyrostl profesionální sportovec, záložní myšlenku měl připravenou. „Chtěl jsem pilotovat, vystudoval jsem cestovní ruch na střední škole. Kdyby nevyšel hokej, tohle byl plán B,“ svěřoval se. „Maminka nebyla nadšená, ale kdybych si to prosadil, asi by s tím nemohla nic dělat,“ culil se.

Jeho dalším koníčkem, tak jako u mnoha hokejistů, je tenis. „S tátou jsme spolu hrávali často. Vždycky mě porážel a říkal, že ještě musím papat kašičku. A když jsem pak konečně začal vyhrávat, tak se pořád vymlouval, že ho něco bolí,“ smál se Kristian.

Nakonec u něj však na plné čáře zvítězil hokej. I díky tomu, že první roky života trávil v šatnách New Yorku Islanders nebo Toronta ve slavné NHL. „Táta mě vždycky bral na rozbruslení a pak i do kabiny. Pro mě to byl veliký zážitek, mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Tak jsem si bral žvýkačky, to byla moje nejoblíbenější atrakce,“ vzpomínal. „Ale ani jsem v tu dobu nevěděl, že to je nejlepší liga na světě,“ podotkl.

V Česku se již od mládeže prosazoval v rodném Litvínově, za nějž ještě coby teenager odehrál i dvě sezony v extralize. „Ale nebudu lhát, bylo složité nosit jmenovku Reichel. Poslouchal jsem spoustu řečí, že hraju jenom kvůli tátovi,“ přiznal Kristian. „Táta mi říkal, ať to nevnímám, ale to se v 16 letech dělá těžko,“ uvědomoval si.

Postupem času si však vybudoval vlastní jméno. Pomohl mu odchod do zámoří, kde se usadil v záložním týmu Winnipegu v Manitobě. „Farma je hrozně těžká soutěž a ohromně podceňovaná. V Česku na ni koukají skrz prsty,“ tvrdil Reichel.

Po tříleté dřině v AHL se konečně dočkal. Za Winnipeg odehrál v nejslavnější soutěži celkem 15 zápasů. „V Kanadě je hokej náboženství, je ještě těžší se tam prosadit. A samozřejmě je to i o štěstí,“ mínil. Mrzelo ho, že startů nezapsal ještě víc. „Hrál jsem docela dobře a pak bohužel přišlo zranění. Kdybych zůstal zdravý, možná už se tam usadím natrvalo. Celý se to převrátilo a pak už jsem další pořádnou šanci nedostal,“ litoval.

Ve 26 letech však stále doufá, že směrem k NHL neřekl poslední slovo. „V koutku duše pořád věřím. Ještě nejsem tak starý, abych se jednou nemohl vrátit do zámoří. Ale teď se na to vůbec nesoustředím,“ poznamenal.

Po návratu do Evropy zvolil poměrně nečekaně německou nejvyšší soutěž. „Hraje se tam zámořský styl, je tam spousta Kanaďanů a Američanů, na což jsem zvyklý. Říkal jsem si, že by mi to mohlo sedět víc než třeba Švédsko nebo Česko, kde je hra mnohem víc svázaná defenzivní taktikou,“ vysvětloval.

Angažmá v Mannheimu mu zatím vyneslo pozvánku do reprezentace. A třeba se od něj odpíchne i zpátky do zámoří.