Nebýt to proti SSSR, nikdo by si to už nepamatoval, vzpomíná Kroupa na šanci, která ho připravila o evropské zlato

„Všechno má své důvody, i pád Zbrojovky do druhé ligy, ve které měla v loňské sezoně dokonce problémy se záchranou. První chybou bylo stěhování z tradičních Lužánek na periferii Brna, kam si fanoušci cestu nenašli. A to říkám i přesto, že jsem v Královopolské vyrůstal a před vojnou za ni hrál. Druhým krokem zpátky byl odklon od výchovy mládeže. Když jsem končil jako manažer Zbrojovky, hrálo naše áčko nejvyšší soutěž, rezerva kopala druhou ligu, navíc jsme měli i céčko, která hrávalo v Kohoutovicích. A k tomu dorostenecká liga, takže talentovaní kluci se mohli postupně ve třetí a pak druhé lize adaptovat na dospělý fotbal a říkat si o šanci v prvním týmu,“ zamýšlel se Karel Kroupa v dalším díle Kopaček na hřebíku nad tím, proč se klub jeho srdce propadl tak hluboko.

Samozřejmě že přitom s nostalgií vzpomínal na brněnský fotbalový chrám Za Lužánkami, kam na ligové zápasy chodilo běžně třicet tisíc diváků.

„Když jsme v sedmdesátém osmém roce už jako mistři hráli doma poslední zápas s pražskou Duklou, bylo v ochozech dokonce padesát tisíc fanoušků. A do Trnavy, kde jsme si v předposledním kole zajistili ligový titul, jich s námi přijelo deset tisíc. A stejné to bylo, když jsme v další sezoně hráli Pohár mistrů. I do Krakova a Budapešti jich za námi vyrazilo na deset tisíc. Jen škoda že jsme tehdy s Wislou Krakov vypadli už ve druhém kole. Doma jsme s ní hráli 2:2, v odvetě 1:1, ale protože při rovnosti skóre platil gól vstřelený na hřišti soupeře za dva, v Poháru mistrů jsme skončili. Určitě jsme se mohli dostat dál, protože mužstvo jsme na to měli a i další protivníci byli přijatelní.“

Na zmiňovaný zápas s Duklou vzpomíná Karel Kroupa dodnes i proto, že za bezbrankového stavu neproměnil v 62. minutě penaltu, takže korunovace Zbrojovky byla orámována porážkou.

„V bráně vojáků stál tehdy Zdeněk Sork, který v lize odchytal snad jen jeden nebo dva zápasy. A já mu nedal gól ani z penalty. Trefil jsem tyč, od které se míč odrazil na druhou tyč a šel z brány ven. Nakonec jsme prohráli 0:1, ale mistrovské oslavy nám to nepokazilo.“

V Kopačkách na hřebíku přišla samozřejmě řeč na dva trenéry, kteří stáli za cestou fotbalové Zbrojovky na ligový trůn – na Františka Havránka a Josefa Masopusta.

„Havránek byl pes. Jeden z nejtvrdších trenérů, které jsem poznal. Ale vytvořil kostru mužstva, zavedl řád, dal nám kondici. Pak ovšem přišel Masopust, který zcela změnil styl naší hry. Místo urputné defenzivy jsme začali hrát ofenzivní fotbal, věděl, kdy povolit a kdy přitáhnout. A přivedl i posily… Z Dukly Karla Dvořáka, z Gottwaldova devatenáctiletého Janečku, který dal hned v první ligové sezoně 13 branek. Já jich nastřílel dokonce dvacet, takže jsem se stal poprvé králem ligových střelců. A rok nato opět. Samozřejmě i proto že mě Masopust zbavil obranných povinností a chtěl, abych hrál na hrotu útoku a plnil roli střelce,“ vracel se Karel Kroupa u mikrofonu Sportu.cz o čtyřicet šest let zpátky do minulosti, kdy Brno slavilo první a také poslední mistrovský titul.

Vzpomínal přitom na oba trenéry, kteří formovali jeho kariéru. Na Havránka, který před zápasy pravidelně kontroloval, zda hráči spí doma, a až po letech zjistil, proč jeho svěřenci najednou tak rádi a často holdují masážím a rehabilitacím, k nimž je nabádal. U masérského stolu stával totiž pravidelně demižon vína…

Ostatně i Josef Masopust přišel během brněnského angažmá moravským sklípkům a tamnímu vínu na chuť.

„Ale po těch letech už si nevzpomenu, jestli měl Pepík raději bílé nebo červené. Vím jenom, že našemu moravskému vínu podlehl,“ rozesmál se Kroupa.

Zato na basu, do které ho zavřeli s jeho nejlepším kamarádem Josefem Pešicem během vojákování v Táboře, si dobře vzpomněl.

„V Praze tehdy hrála Sparta s Peňarolem Montevideo, navíc se otvíral zrekonstruovaný stadion, což jsme si nechtěli nechat ujít. Zvláště když jsem měl po vojně do Sparty přestoupit. Jenže to prasklo a my šli za katr, protože jsme opustili posádku.“

A jak to tehdy bylo s Kroupovým přestupem do Sparty a proč z něho nakonec sešlo?

„Přestupní lístky z Královopolské do Sparty jsem skutečně podepsal. Jenže pak postoupila do ligy Zbrojovka a já se stal součástí rošády. Na Letnou zamířil brankář Poštulka, kterého mělo pro změnu podepsané Brno, a já místo něho putoval do Zbrojovky. Ale nikdy jsem toho nelitoval,“ popisoval na tehdejší dobu nezvyklý transfer autor 118 ligových gólů.

„Pořád se mluví o gólech, které jsem za Zbrojovku nastřílel, ale nikdo už nepřipomene, že mám ve statistikách i sto gólových asistencí. To jen dokazuje, že jsem nebyl jen kanonýrem, ale i týmovým hráčem,“ připomněla brněnská fotbalová legenda.

V Kopačkách na hřebíku došlo pochopitelně i na Kroupovu reprezentační kariéru a na čtvrtfinálový zápas mistrovství Evropy 1976 proti Sovětskému svazu na bratislavském Tehelném poli. Logicky, protože neproměněná šance za stavu 2:0 připravila brněnského kanonýra o účast na závěrečném turnaji v Jugoslávii.

„Kdybych tu šanci nedal proti Rakousku nebo Švýcarsku, nikdo by si na ni po těch letech vůbec nevzpomněl. Ale protože to bylo proti SSSR a stoprocentně by šlo o postupový gól, i po půl století ji mám na talíři. Nikdo už ovšem nepřidá, že na Tehelném poli byl tenkrát hodně rozbahněný terén a že já ten balon tlačil nártem dolů. Jenže střela skončila vysoko nad bránou,“ vybavuje si dodnes Karel Kroupa situaci, která ho nejspíš připravila o zlatou medaili mistra Evropy, a přiznává, že zmařenou šanci nikdy v televizi ani na videu neviděl.

Jak to tehdy vůbec bylo s nominací na Euro 1976? Proč před Kroupou dostal přednost Dušan Galis? A proč Ježkův asistent Jozef Vengloš prosadil Galise do konečného výběru na úkor brněnského kanonýra? Na čem ztroskotal Kroupův přestup do AEK Atény?

I na tyto otázky Karel Kroupa v Kopačkách na hřebíku odpovídá, takže se do jeho vyprávění a vzpomínek s chutí zaposlouchejte.