Železný muž mezi veslaři. Když dřít na jeden sport nestačí

Je jasně nejzkušenějším z českých veslařů. Svého tatínka Miroslava přitom začal následovat až někdy ve čtrnácti letech. „Asi až po osmi sportech, které jsem vystřídal. Táta mě do ničeho nenutil. Když jsem se přihlásil na veslování, zjistil to až po půl roce,“ usmívá se.

A chtělo hodně trpělivosti, než se dostal do špičky. „Jsem vděčný rodičům, že mě živili, i když jsem studoval. Do reprezentace jsem se dostal až ve 25 letech,“ připomíná.

První olympijskou zkušenost nabral krátce před třicítkou v Londýně. „A v té neskutečné atmosféře jsem pochopil, že chci víc než se jen účastnit,“ říká. Ve čtyřce bez kormidelníka přidal start v Riu, jenže pak se změnily disciplíny lehkých vah, což přispělo k Vraštilově pocitu vyhoření.

Naštěstí se dal dohromady s o 13 let mladším Šimánkem a začalo nejúspěšnější období jeho kariéry. Čtvrtí na olympiádě v Tokiu, pátí letos na mistrovství Evropy v Mnichově, vždy jako jediná česká posádka ve finále A, které teď chtějí poprvé okusit i na světovém šampionátu.

Výsledek ovlivní i jejich společnou budoucnost směrem k hrám v Paříži, kde by Vraštil překonal počet olympijských startů svého otce. „Když se nám to v Račicích hodně nepovede, bude rozhodování asi jednodušší. Ale pomyšlení, že bych měl přestat veslovat, mi dělá nepříjemný pocit v břiše. Strach z té změny je velký,“ přiznává Šimánek.

„Do Račic jsme si řekli, že musíme vydržet, protože to je srdcovka. A když nám to tu vyjde, budeme mít další motivaci pokračovat,“ ví Vraštil.

Jeho tatínek případné finále neuvidí, už bude na cestě na Havaj, kam se sedmdesátník, jenž zvládl i 22 Ironmanů za rok, opět nominoval. A mezi „železné muže“ nasměroval i svého syna, když ho vzal poprvé na Havaj. „Atmosféra ve vesnici je celý ten týden před závodem neskutečná,“ vypozoroval Miroslav Vraštil mladší, jenž už neslavnější ze závodů na distancích 3,8 km plavání, 180 km na kole a 42 km běhu absolvoval dvakrát.

Letos je přesvědčený, že do havajské Kony vyráží jako závodník naposledy. A poprvé vezme i svoji dceru. „V prosinci jí budou dva roky, pamatovat si to nebude. Tak jako já si nepamatuju svého tátu, když vesloval. Ale už jen ty zážitky a emoce, kvůli kterým ten sport děláme, tam budou,“ těší se Vraštil.

Jak se dá skloubit trénink na dva tak náročné sporty? A k tomu nezbytné držení váhy v kategorii lehkých vah? A jak je možné se i na prahu čtyřicítky neustále zlepšovat? Také o tom mluví Miroslav Vraštil v Mixzóně.