Za láskou i špičkovými podmínkami. Nejlepší Češka roste po boku lyžařských hvězd

Do své rodné země se lyžařka z Jilemnice přes zimu prakticky nedostane. „Chtěla jsem, ale vždy jsem si vyhodnotila, že tady v Lillehammeru budou podmínky lepší,“ říkala Janatová krátce předtím, než vlakem vyrazila do Trondheimu, kde ve čtvrtek začíná světový šampionát v klasickém lyžování.

Byl to velký životní krok, když se přestěhovala do Skandinávie. Ulehčený tím, že v Norsku už dlouhodobě pobýval a trénoval její partner, britský lyžař James Clugnet, s nímž se blíže poznala při svém prvním světovém šampionátu v rakouském Seefeldu před šesti lety.

A tak už v minulosti do Lillehammeru a okolí vyrážela. „Díky tomu jsem tady měla spoustu kamarádů a usnadnilo mi to vstup do té komunity,“ líčí. Ani učebnice norštiny nemusela pořizovat. „Všichni mluví skvěle anglicky. Možná tím, že nemají v televizi dabing a je tam všechno v angličtině,“ přemítá.

Musela se sportovně osamostatnit. „V Česku bych měla všechno zařízené, tady si to musím shánět sama. Ale věci jako lymfatické kalhoty už si každý sportovec vozí sám, v zimě jsme často na závodech, takže tam se vídám s českými fyzioterapeuty,“ líčí.

Spolupracuje s norským trenérem, ti čeští její přípravu vidí prostřednictvím tréninkových deníků a můžou ji konzultovat při Světových pohárech. „Styl tréninku se změnil. Základ mám vyšší, odtrénuju víc hodin,“ srovnává.

Část tréninků absolvuje i se svým partnerem Jamesem, jehož hlavním zaměření jsou sprinty. „Snažíme se to pospojovat. Samozřejmě v těžkých trénincích nemám šanci, ale kolečkové lyže mám zase rychlejší, tam je to bez problémů,“ vypráví.

Občas se spojí i s norskou reprezentací, krátce před cestou do Trondheimu s ní absolvovala třeba sprinterský trénink. Má tak srovnání s absolutní elitou, ale i Norky ze spolupráce můžou těžit.

„Každý trénujeme trochu jinak, můžu jim něčím přispět třeba přes stravu, kterou řešíme víc než v Norsku,“ říká Janatová. Sama ostatně vystudovala obor Regenerace a výživa a poznatky ze studia přenáší i do své sportovní praxe.

V čem tedy podle ní tkví kouzlo norského lyžování? Ve špičce má tato země jasně nejvíce zástupců, některé mužské Světové poháry připomínají národní šampionát. Však kvalitní sněhové podmínky a kilometry trati mají i v řadě dalších zemí.

„Oni odmala stojí na lyžích, vídám tu na nich tříleté děti. Ale pořád formou hry. Jsou venku, aktivní a lyžování je pro ně to hlavní. V závodech tu startuje klidně až 200 chlapů, mají ty závodníky kde brát,“ srovnává.

Země jí sedla i lidsky, k norské mentalitě si našla cestu. „Vypadají odtažitější, ale když se poznáme, jsou přátelští a otevření, což mi vyhovuje,“ cení si.

A zapůsobila na ni i místní doprava. „V Česku lidi moc nemají rádi úplné dodržování rychlosti, ale tady jezdí v autech všichni pomalu a nikdo limity nepřekročí. Působí to klidněji a je to pro mě bezpečnější třeba na kolečkových lyžích,“ pochvaluje si.

Do Trondheimu vyrazila Janatová povzbuzena životním čtvrtým a devátým místem na posledních dvou štacích Světového poháru. Největší šance si dává hned v úvodní disciplíně, čtvrtečním sprintu volně. Ostatně bruslařský styl jednoznačně preferuje.

„Je pro mě přirozenější. Možná i tím, jak jsem začínala s během na lyžích až v jedenácti letech, chyběly mi ty roky na klasice, co jezdí děti,“ přemítá. Jako malá totiž tíhla spíše ke sjezdovému lyžování. Při přechodu na běžky hrály roli i finance.

„Jezdila jsem na sjezdovky s tátou, který se tomu věnoval víc, ale rodiče se pak rozvedli, my se přestěhovali a už by se to nezvládalo finančně. Přijde mi, že ve sjezdovém lyžování peníze hrají větší roli,“ přemítá.

V Mixzóně ale mluví také o tom, proč ji neláká biatlon, kdy by se měla dostat do ideálního závodního věku, jestli si pořád najde čas na počítačové hry, a zavzpomíná, jak ji napadlo v rámci tréninku absolvovat 280 kilometrů dlouhou pouť od severních hranic Česka k jižním.