Výjimečný rok Adama Ondry. Vše přebilo narození syna, má jasno. Jaké vidí další výzvy?

Však právě přírůstku do rodiny přizůsoboval 29letý lezec svůj program. Z mistrovství Evropy v Mnichově si mezi závody odskočil domů, své projekty směřoval do blízkého okolí. A že se jich poblíž jeho rodného Brna najde… „Od malička jsem byl fanatik do lezení a vytvářel si seznamy nejtěžších cest v Moravském krasu. A teď jsem si víc vybíral oblasti, které jsou snazší na cestování s dítětem,“ přiznává.

Ke dvěma nejtěžším se dostal až na sklonku podzimu, kdy teploty atakovaly hranici mrazu. Jenže pro lezení jsou to ideální podmínky.

„Může vypadat divně, že třeba lezu bez trička při nule, ale ta cesta je často intenzivní a trvá třeba jen čtyři minuty. To je pak tričko nebo mikina váha navíc, což se snažím eliminovat,“ vysvětluje. „Ale samozřejmě když je cesta dlouhá deset minut, kde se ani nemůžete zastavit, tak při nule vám ruce zmrznou,“ přiznává.

Jeho zatím největším zápisem do lezeckých kronik zůstává zdolání cesty Silence v Norsku s nejvyšší obtížností 9c. Letos se ve stejné oblasti pustil do tzv. Project Big spolu s Rakušanem Jakobem Schubertem. Při závodech konkurenti, na skalách parťáci, jak to ostatně mezi lezci často bývá.

Do Norska se plánují příští rok vrátit. „Pořád mám před sebou lezecké výzvy,“ ujišťuje. A je jasné, že ho lákají ty s největší obtížností, kterou udávají sami lezci, jenž cestu zdolají.

„Samozřejmě je to kontroverzní a my lezci strávíme hodiny diskusemi. Hele, tahle cesta by měla být lehčí, ne? To je přece blbost,“ s úsměvem popisuje debaty. „Pro nezaujatého pozorovatele je to nepochopitelné, ale daleko objektivnější, než by se mohlo zdát. Nezdá se to, ale rozdíly třeba mezi 9b a 9c jsou fakt velké,“ vysvětluje.

Svět skal je pro něj stále velkou vášní, i když ve stále ještě mladém olympijském sportu přibývá lezců, kteří umělé stěny prakticky neopouštějí. „Myslím, že spousta jich na skále skoro nikdy nelezla. Stěny jsou pořád lepší a techničtější, takže se tam dobře leze. Ale třeba mně skály v budování techniky pomohly, a hlavně mladším je určitě doporučuju,“ má jasno.

S popularitou lezení v Česku, k níž právě Ondra výrazně přispěl, souvisejí zaplněná lezecká centra, často i lidmi, kteří si základní bezpečností či etické návyky neosvojili.

„Ale když přijdu třeba do Moravského krasu, ta naše komunita se nezměnila. Tam moc lehkých cest pro začátečníky není, takže tam potkáte opravdu jen ty hard core lezce, kterých je podle mě pořád stejné množství,“ srovnává.

Dalším výrazným sportovním milníkem je pro Ondru příští červen. Poprvé se na vrcholu sil ukáže doma proti elitní konkurenci při Světovém poháru v boulderingu na pražské Letné. A v hledišti zřejmě bude spolu s manželkou Ivou i jejich syn Hugo, který už zvědavě okukuje domácí lezeckou stěnu.

„Tráví tam dost času. V náručí si osahává ty chyty, jak jsou hezky barevné, kouká, když lezu já, nebo manželka. A myslím, že ve dvou letech už se dá začít a koupit lezecký úvazek,“ s úsměvem vyhlíží svého nástupce.

V Mixzóně ale mluvil i o setkání s Nesbom, o vývoji svého sportu či lezeckých vánočních tradicích.