Sport není vše, zdraví mám jen jedno. Cesta plavkyně Horské od strachu o sebe k medaili

Na olympiádě plavala semifinále, na evropských akcích několikrát útočila na medaili. A když už se chystala zúročit roky dřiny v bazénu, začala od svého těla dostávat signály, že by měla zpomalit. Jenže na ně dostatečně nereagovala.

„Myslím, že se to stává u spousty sportovců, bolest si nechceme připustit a pak nás to doběhne,“ ví dnes 26letá plavkyně. Vloni jí při prohlídce odhalili srdeční arytmie, s nimiž zamířila na operaci. Letos na jaře přišla série zdravotních trablů. „Tělo mi asi pořád něco naznačovalo, ale já furt jela až do poslední chvíle,“ popisuje.

Potíže vyvrcholily stresujícími okamžiky, kdy na jedno oko přestávala vidět. Světový šampionát v japonské Fukuoce musela oželet, jenže to nebylo to hlavní, co ji v tu chvíli tížilo.

„Nad plaváním jsem vůbec nepřemýšlela. Jen nad tím, abych byla už zdravá a tohle se mi nedělo. Měla jsem o sebe strach a říkala si, že toho je už moc,“ vrací se do nelehkého období.

Asi čtyři dny ji mlha v oku cestovala ze strany na stranu, a i když se zrak zase zlepšil, šrámy na psychice zůstaly. „Chvilku jsem zvažovala, že už se nevrátím,“ přiznává černé myšlenky. S podporou rodiny a blízkých se do bazénu vrátila, ale sama si nastavila základní pravidlo: „Dávej na sebe pozor. Když tělo něco naznačí, zastav.“

Ne snad, že by polevila v tréninku, s trenérkou Petrou Škábovou se shodly, že vracet se na půl plynu by nemělo smysl. Ale třeba když Horskou v říjnu zaskočila viróza, neváhala, dala si tři dny volna a teprve pak se vrátila k tréninku.

„Spoustu věcí jsem si uvědomila a přehodnotila svůj postoj ke sportu. I když ho máme strašně rádi, není to všechno. Zdraví je vždycky na prvním místě,“ popisuje svůj pozměněný přístup.

A když se něco v bazénu nezadaří? „Už nejsem taková, že bych si říkala: Ježišmarjá, to je strašný! Uvědomila jsem si, že co se mi stalo s očima, byl mnohem větší problém než nějaký nepovedený závod. Těch ještě bude několik, ale zdraví máme jen jedno,“ ví.

Dle rčení „Co tě nezabije, to tě posílí“ je teď ještě odolnější plavkyní. Před finále evropského šampionátu v krátkém bazénu si opakovala: „Za to všechno, čím jsem si prošla, by medaile byla hezkou odměnou a utvrzením, jak jsem udělala dobře, že jsem se vrátila.“

A odměna přišla, na prsařské dvoustovce dohmátla jako třetí. Byť chvilku trvalo, než si to uvědomila. „Nevidím na dálku a nemůžu plavat s čočkami, protože mi vadí. Až když na tribuně skákala trenérka a rodiče, říkala jsem si, že kvůli českému rekordu by tak neskákali. Takže tam nebyla ta prvotní radost, jako že dohmátnu a radostí plácám do vody,“ usmívá se.

V Mixzóně ale vypráví třeba i o tom, proč do tréninku zařadila kickbox, jak moc řeší plavání s přítelem, proč by jednou chtěla pracovat s dětmi a jestli po tatínkovi podědila lásku k motorkám.