Článek
Na svoji rozlučku měla připravené obsáhlé poděkování. „Věděla jsem, na koho nesmím zapomenout. Jenže pak jsem měla knedlík v krku a nedokázala jsem říct nic,“ vzpomíná na emotivní chvíle. „A pak když mi psali kamarádi, znovu přišlo slzavé údolí,“ přiznává.
Však toho ve sportu zažila tolik. Už když jako šestileté děvče sledovala barcelonskou olympiádu, měla jasno, že aspoň jednou se chce pod pět kruhů podívat taky. Byť o svém sportovním uplatnění měla trochu zkreslené představy.
„Mamka říkala, že nejvíc mě bavilo vzpírání, chtěla jsem taky něco zvedat,“ vzpomíná s úsměvem. Příklad rodičů ji ale nasměroval jinam. Tatínek byl lyžařským reprezentantem a později trenérem. „A my s mamkou chodily koukat, jak táta trénuje, a když jsem to viděla, tak jsem to chtěla zkoušet taky,“ popisuje.
Postupně se přidávala na rodinné výlety, byť zadarmo to nebylo. „Vždycky jsem chtěla jet jen, když na každé boudě, kterou mineme, dostanu párek,“ usmívá se.
Od dětských vyjížděk se propracovala k mládežnickým úspěchům, v juniorech se stala vicemistryní světa, věštila se jí velká budoucnost.
Eva Vrabcová Nývltová zůstane atletice věrná i nadále.
Jenže po přechodu mezi dospělé přišla o část iluzí. „To prostředí nebylo úplně hezké, byla tam velká rivalita,“ vzpomíná. Když si jako benjamínek vybojovala právo startu na olympiádě v Turíně, přišel za ní tehdejší trenér s dotazem, jaká byla procházka po olympijských tratích. „To holku, která chtěla v životě něco dokázat, srazilo na kolena,“ vybavuje si.
Postupně ale úspěchy přišly. Dařilo se jí na Tour de Ski, v olympijském Soči zazářila pátým místem na třicítce. Jenže v konkurenčním lyžařském prostředí se pořád necítila dobře, problémy na podzim roku 2015 vygradovaly hospitalizací v Brně s poruchou příjmu potravy. „Ale spíš to bylo celkové vyhoření, únava a vyčerpání,“ ví.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
A tak svoji snahu začala přesouvat od běhu na lyžích k běhu po silnici. A objevila nový svět. Když vyrazila s atlety na první velkou reprezentační akci na mistrovství Evropy do Amsterdamu, byla nadšená i z maličkostí. „Zažila jsem jako šéftrenéra Tomáše Dvořáka. Pro mě byl sportovní bůh už odmalička,“ říká.
Začaly nejkrásnější okamžiky její kariéry. Olympiáda v Rio de Janeiru. Čtrnácté místo a druhé mezi Evropankami na mistrovství světa v Londýně. Sedmá na prestižním maratonu v New Yorku. A pak i český maratonský rekord a bronz z Berlína.
Vše pod trenérským vedením svého osudového muže, manžela Martina. „Znali jsme se dlouho. Už v dětství byl pro mě takový nedostižný idol. Když to přeženu, byla jsem do něj zamilovaná od svých sedmi let,“ usmívá se.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
V dubnu roku 2020 se jim narodila dcera Adéla a Vrabcová získala novou motivaci. „Už několik týdnů po porodu jsem od ní odcházela na tréninky, tak jsem jí chtěla ukázat, že to mělo opodstatnění a že na mě může být pyšná,“ říká. Povedlo se, v Praze zaběhla svůj druhý nejlepší čas kariéry, nominovala se na olympiádu do Tokia.
Tam ale svůj poslední maraton vinou vleklých zdravotních potíží nedokončila. „S tím jsem se nesrovnala doteď. Celý život jsem tvrdila, že se závody nebalí a zvlášť ten olympijský. Vyčítám si, že jsem tam jela,“ přiznává.
Roli aktivní sportovkyně už opustila, atletiku ne. V organizaci RunCzech, s níž spojila svoji běžeckou kariéru, má na starosti projekt věnující se českým běžcům. Co jim chybí do špičky a co je třeba sportu obětovat? Jak dlouho vydrží její rekordy a kdy se ještě postaví na start závodu? I to prozradila v podcastu Mixzóna.
