Počkej, ukážu ti, co ve mně je! Unikátní cesta světové medailistky, dívky z plakátu a hvězdy sítí

Je to jen spekulace ve stylu coby kdyby. Ale občas se nad ní Tereza Petržilková zamýšlí. Kde by byla, kdyby začala s atletikou někdy v žákovském věku jako většina jejích soupeřek? Byl by výčet jejich úspěchů ještě hojnější? Osobní rekord ještě kvalitnější?

„Třeba bych atletiku už ani nedělala,“ připouští. „Já se do toho hrozně moc obula. Když si vezmu, kolik času a energie jí věnuju a co všechno jí podřizuju, tak nemyslím, že bych to vydržela dělat dvacet let v kuse,“ myslí si.

Místo toho si v době, kdy její vrstevnice bojovaly o medaile a limity pro mládežnické šampionáty, užívala studentského života. Sporty střídala podle toho, který jí zrovna bavil, o víkendu vyrazila s kamarády na festival…

„Do nějakých 19 let jsem si toho užila dosyta. Ale když se to přelilo k atletice, chtěla jsem sportovat a mít výsledky, ostatní věci šly stranou. A i tělo na to bylo hezky připravené,“ kvituje, že i díky pozdnímu startu kariéry tolik netrpí na různé bolístky způsobené dlouhodobou zátěží.

Samozřejmě to nebylo tak, že by si jednoho dne usmyslela, že z ní bude atletka a rázem mohla trávit celý den na stadionu. Na to ještě zdaleka neměla výkonnost. „Myslím, že málokdo z dnešní mládeže si to dovede představit. Stíhala jsem chodit do školy, k tomu jsem měla dvě brigády a pak chodila na trénink,“ vzpomíná na nelehké začátky.

Vysokoškolské studium v oboru Tělesná výchova a sport přesto dotáhla do zdárného magisterského konce. „Když mi teklo do bot, byla jsem schopná zatnout zuby a naučit se,“ vypráví.

S rostoucí výkonností se začaly zlepšovat podmínky, postupně se mohla vzdát brigád… „Až to dospělo v dnešní podobu. Ale strašně si toho vážím a užívám si každý den, kdy můžu říct, že jsem profesionální sportovec,“ je vděčná za životní zkušenost, kterou si řada jejích kolegů neprošla.

Ještě jedna věci ji hnala vpřed: nedůvěra okolí. „Přišla jsem třeba po nemoci a nevypadala úplně ve formě. Ale když měl někdo nějakou špatnou poznámku, jak vypadám, tak jsem si řekla: Počkej, ukážu ti, co ve mně je. Když mi někdo nevěřil, jen mě to nakoplo,“ vděčí za progres i negativní motivaci.

Těžko ale někomu zazlívat, že neviděl budoucí atletické eso v ženě, která v 21 letech absolvovala svou první čtvrtku za 67 sekund. Že z ustavujícího osobního rekordu ubere postupně 16 sekund? To by asi tehdy vzbudilo hodně pobavený úsměv.

„S trenérem jsme měli cíl dát čtvrtku pod minutu a že pak budeme spokojení,“ vybavuje si svěřenkyně Jana Hanzla, který ji provází celou kariérou. To se jim povedlo hned druhý rok společného tréninku na plzeňském stadionu.

„Já tušila, že ve mně něco je, jen jsem nevěděla, co. A říkala si, že když to nezkusím, nic nezjistím. Najednou jsem se na těch trénincích cítila dobře a výsledky přicházely rychle,“ vypráví.

V pětadvaceti už startovala se štafetou na halovém mistrovství světa, o rok později i na „velkém“ světovém šampionátu. A pak přišel úchvatný loňský rok. Finále halového mistrovství Evropy, semifinále mistrovství světa, a hlavně bronz z budapešťského MS a zlato z Evropských her se smíšenou štafetou.

Její příběh nabíral na popularitě. Počet sledujících na Instagramu se během roku zvýšil čtyřikrát, její video ze soustředění už má ohromujících 1,8 milionu zhlédnutí. A stále přibývají. „Asi kombinace nějaké šťastného algoritmu s výběrem hudby,“ odhaduje a skromně nezmiňuje, že sledující jistě zaujala i její vysportovaná postava.

Motto „Nikdy není pozdě začít“ si osvojuje čím dál víc lidí. „Hodně z nich mi psalo, jak zjistili, že nejsou tak staří, aby se sportem začali, a že jsou za to vděční,“ hřeje Petržilkovou.

Dá si ještě někdy k obědu smažený sýr s kroketami? Dopřeje si ještě návštěvu hudebního festivalu? A v kolika disciplínách by se chtěla představit na olympiádě v Paříži? I o tom mluvila v podcastu Mixzóna.