Od střelby na žužu žížaly po světový titul. Lovit bych nešla, říká senzační česká šampionka

Představy z filmů o Robinu Hoodovi, Vilému Tellovi či Popelce v laické veřejnosti zakořenily bez ohledu na to, že často zaměňují luk za kuši. Lovit zvířata by Horáčková s lukem a šípy ostatně rozhodně nešla. „Koho to baví, proč ne. Ale já to tedy v krvi rozhodně nemám,“ ujišťuje.

Sportovní lukostřelba je profesionálním sportem s kondičními i mentálními trenéry, kde úspěch vyžaduje vedle talentu i plnohodnotné nasazení.

Talent dostala Horáčková už do vínku, však její maminka startovala na olympijských hrách v Pekingu 2008, tatínek je dodnes jejím trenérem. A bavilo jí i to, že v dětství se šípy nevysílají jen doprostřed terče.

„Když jsou Velikonoce, Den dětí nebo podobné svátky, dělají se různé zábavné tréninky. S tatrankami, čokoládami a co trefíte, to máte,“ vypráví. A využít se dají různé předměty. „Třeba jsme sbírali krabičky různé od čajů, nebo stříleli do žužu žížal,“ pobaveně vzpomíná. „To byla legrace. Hlavně je pak sundávat z toho šípu,“ směje se.

A lukostřelecká improvizace se hodila i v dospělosti, třeba během covidu. „Lukostřelba má výhodu, že si terč můžete postavit třeba zahradě. To jsme také dělali, sice to bylo jen na dvacet metrů, ale aspoň něco,“ vybavuje si.

Nebo v zimě, kdy se střílí z okna domu. „Máme na střelnici takovou boudičku, kde si topíme. Ale když je okno otevřené, než vystřílíme dvanáct šípů, tak se stejně vyvětrá. Takže máme dvoje kalhoty, dvě tři trika a když jdeme pro šípy, oblečeme ještě bundu,“ vypráví Horáčková.

Jenže s přicházejícími úspěchy se zlepšují i podmínky, pro firmy je rázem čest, aby s jejich vybavením střílela světová šampionka. „Dosud jsem neměla prostředky, abych měla nějaký větší arzenál luků. Ale zrovna na mě čekají na celnici nové dva luky,“ pochvaluje si.

Na zaměřovači má vyryté své jméno, což je další výsada esa svého sportu. A má, kde ho předvádět, lukostřelba se snaží jít divákům naproti. „Třeba v Berlíně jsme stříleli před Olympijským stadionem, v Mexiku jsme závodili na velkém náměstí, kde bylo obrovské množství lidí,“ vypráví.

K tomu atmosféra uvnitř lukostřelecké komunity. Když na mistrovství světa v Berlíně v rozstřelu o zlato porazila mexickou soupeřku, ta se z úspěchu kamarádky radovala stejně jako kdyby vyhrála ona.

Pak se Horáčkové dostalo krásného přivítání v jejím plzeňském klubu. „Zažila jsem je, už když jsem vystřílela olympiádu v Tokiu, teď to bylo ještě o stupeň větší. Na střelnici byla obrovská oslava, dostala jsem nástěnku s fotkami z Berlína,“ popisovala.

Ostatně na její nominaci do olympijské Paříže už byli v klubu připraveni. „Dřív tam byl nápis Tokio a olympijské kruhy, ale pak ho asi před rokem jeden kolega přepsal na Paříž. Já si říkala, proč to píše, když to ještě není, ale pak jsem si řekla, že je vlastně dobré mít ten cíl pořád před očima,“ vypráví 25letá lukostřelkyně.

V Mixzóně mluví i o koncentraci, která je v lukostřelbě nezbytná. „Také mě dokáže něco vytočit, ale docela s tím umím pracovat. Když vybuchnu, tak spíš v domácím prostředí, když se toho nahromadí hodně s tréninky, školou a dalšími věcmi a pak se za to omlouvám,“ připouští studentka oboru pedagogika.

Sport se prolíná i jejím osobním životem, když jejím partnerem je Slovinec Staš Modic. Sice se věnuje jinému odvětví lukostřelby, ale to jim nebrání občas v tréninku poměřit síly. „Většinou je to pro kluky výzva, že je přece neporazí holka,“ říká. Ale také už skalp svého partnera získala. „To pak říkal, že teda netušil, co přivedl domů,“ směje se.

Do studia Mixzóny přinesla ukázat i svůj závodní luk a dopodrobna popsala jeho jednotlivé komponenty.