Můj nejtěžší závod. Zpověď velkého českého talentu, který se pral s nemocí a teď zase miluje život

Psal se rok 2006, Havlíčkovi se přestěhovali do nového domu a v televizi zrovna běžel slavný zlatý závod Kateřiny Neumannové z olympijského Turína vyšperkovaný objetím s její dcerou Luckou. „A já tehdy u televize říkala, že bych taky chtěla takhle dojet do cíle na olympiádě,“ vybavuje si.

Sice ne na první místě, ale do cíle olympijského závodu dojela už v 17 letech, v Pchjongčchangu 2018 byla nejmladší českou olympioničkou. Od Neumannové dostávala rady, kouč české legendy bílé stopy Stanislav Frühauf se svou manželkou ji svého času vedl a v tehdejší krizi českého ženského běžeckého lyžování si nejednou vyslechla označení „nová Neumannová“.

„Najednou jsem startovala vedle hvězd jako Marit Björgenová, ke kterým jsem celé dětství vzhlížela,“ vybavuje si, jak dokonce už v šestnácti debutovala na mistrovství světa.

Jenže takřka snový příběh začal dostávat velké trhliny. Cesta Havlíčkové se zadrhla ve spirále nezdravého hubnutí označovaného souborným názvem porucha příjmu potravy. A dlouho z tohoto onemocnění nevedla cesta ven.

„Propadla jsem pocitu, že lidé, kteří vypadají jako já, nemůžou sportovat a já nezapadám do té sportovní komunity, když mi nelezou klíční kosti a nemám dostatečně velkou mezeru mezi stehny,“ líčí prapůvod vážných problémů, kdy omezila svoji stravu na úplné minimum.

Havlíčková přitom tušila, že se pouští na hodně tenký led. „Od začátku jsem věděla, že to není zdravé. Ale měla jsem pocit, že to mám pod kontrolou,“ vzpomíná. Jenže neměla. I okolí vidělo, že už tak drobná dívka se tak trochu ztrácí před očima.

„Málokdo za mnou přišel, aby řekl: Baru, přijdeš nám hodně hubená, netrápí tě něco? Oni si to říkali, ale nevěděli, jak se mnou mluvit. Byla jsem první výraznější případ,“ vzpomíná. Podobnými problémy si prošly například také biatlonistka Gabriela Soukalová nebo běžkyně na lyžích a vytrvalkyně Eva Vrabcová Nývltová.

„Relativně brzo jsem zjistila, že už se nedokážu najíst. A to jsem věděla, že to úplně pod kontrolou nemám, a řekla si, že potřebuju pomoct,“ vypráví Havlíčková. První krok učinila, ale dlouhé měsíce trvalo, než se povedlo najít tu správnou pomoc.

Absolvovala ambulantní léčbu, psychoterapie, pobyt ve stacionáři. „Zrovna se jely závody, které jsem myslela, že budu absolvovat. A já je sledovala skrz mříže stacionáře pro poruchu příjmu potravy. To bylo hodně náročné,“ neskrývá.

Lyžařské budoucnosti se ale vzdát nechtěla. „Já pořád v koutku duše doufala, že to ještě není konec. Ale primární bylo vrátit se do každodenního života a naučit se třeba normálně nakupovat,“ vysvětluje.

Byla to ale dlouhá cesta, na níž jí vydatně pomáhala rodina. „Zlom nastal, když jsem se za sebe přestala stydět. Řekla jsem si: Ty jo, Baru, vyhrála jsi v životě spoustu závodů, ale tohle byl minimálně do teď nejdůležitější, který jsi absolvovala. Roky bojuješ a vypadá to, že vyhraješ,“ popisuje svůj vnitřní monolog.

„Lidem, kteří mě mají rádi, je jedno, kolik vážím, kolik mám podkožního tuku a medailí na krku a za kolik uběhnu 1500 metrů. A kdybych chtěla, aby po mně ve sportu zůstal nějaký odkaz, tak ten, že i když jsem udělala tisíc kroků zpátky, abych pak mohla jít schod za schodem, vybrala jsem si tu zdravou cestu,“ těší ji.

O svém onemocnění ale mluví s pokorou. Není to ostatně zlomená ruka, která časem úplně sroste. „Když máte problémy s alkoholem, zřejmě ho do konce života nebude pít. Jenže když máte problémy s jídlem, tak nepřestanete jíst, protože byste umřel… Ale zpětně vím, že mi to období daleko víc dalo, než vzalo. Chovám se ke všemu a všem s větším respektem,“ ujišťuje.

A bonusem jsou její lyžařské výsledky, kdy se postupnými kroky vrátila do závodů s absolutní elitou. Už na konci minulé sezony naskočila do Světového poháru, letos v něm absolvuje poprvé plnou sezonu. A třeba z Davosu už si přivezla 25. místo.

„Kdyby mi někdo řekl před třemi lety, jaký budu teď žít život, nevěřila bych, že to je možné. Zrovna na Tour de Ski jsem si říkala, že jsem asi nikdy běžecké lyžování nemilovala víc. Zase jsem začala milovat život,“ říká s nadšeným výrazem čtyřiadvacetiletá dívka.

Proč pro ni bylo náročné si při Světovém poháru dojít pro jídlo? Pozná od pohledu, když někdo prochází stejnými problémy jako ona? Co se naučila od přítele a co na oplátku učí on ji? Také o tom mluvila Barbora Havlíčková v podcastu Mixzóna.