Máma v biatlonu, brzy i v životě. Trochu se bojím a hrozně se těším, hlásí Puskarčíková

Takhle nějak si to se svým italským partnerem, rovněž bývalým závodníkem Thomasem Bormolinim, plánovali. Na začátku biatlonového důchodu poznávání nových míst po celém světě.

„Hrozně ráda vzpomínám na Vietnam, Peru bylo boží, projeli jsme Ameriku, byli na Korsice i Mauriciu, jen Japonsko už úplně nevyšlo,“ popisuje bohatý cestovní itinerář. K tomu přesuny mezí dvěma domovy česko-italského páru, Jabloncem nad Nisou a Livignem.

Ty teď na čas ustanou, dny do plánovaného porodu syna už Puskarčíková tráví v Česku. Bude tak následovat své štafetové kolegyně Veroniku Vítkovou či Gabrielu Koukalovou v mateřské roli. „Hrozně moc se těším. Bude to něco nového, ještě neprozkoumaného. Trošku se toho bojím, ale těším se,“ vypráví.

A biatlonistkami občas zmiňovaná role „maminky“ u reprezentace? „Možná jo, ale tohle bude fakt něco jiného. Přece jen tohle bude na 24 hodin denně,“ směje se.

Jméno potomka s partnerem ještě finalizují. Musí sedět k příjmení Bormolini, zároveň být dobře vyslovitelné i pro Čechy. „Abychom mu ho nekomolili,“ vysvětluje. Vždyť dětství bude její potomek trávit v obou zemích.

„Už asi nebudeme pendlovat tak často, ale dokud nepůjde malý do školy, tak je to asi nějak jedno a dál budeme mít dva domovy. Až když začne chodit do školy a bude mít kamarády, bude třeba se malinko usadit,“ tuší.

Genetickou výbavu bude mít její syn pro biatlon ideální ‑ maminka olympijská medailistka, tatínek rovněž účastník dvou olympijských her… „Asi k tomu bude přirozeně směřovat, protože v našich rodinách biatlon je. Ale když přijde, že ho baví fotbal, nebo plavání, určitě nebudeme naštvaní. A třeba nebude dělat žádný sport a bude hrát na klavír,“ vypráví s úsměvem.

I když Puskarčíková bude během světového šampionátu v Česku, do Nového Města na Moravě vyrazí zřejmě jen na otočku na ženský sprint. Dobře si vybavuje, jak nabitý měla program vloni během Světového poháru, kdy dodatečně s parťačkami ze štafety přebíraly bronzové olympijské medaile.

„Já tam lítala mezi lidmi na tribunách, u tratí, ani jsem se nestíhala najíst a po tom víkendu jsem skoro týden prospala,“ vybavuje si. A to by v době těhotenství pochopitelně nebyl ideální scénář.

I tak se ji loňský ceremoniál zaryl hluboko do paměti, byť na olympijský bronz čekala devět let… „Ale nakonec to vyhlášení s fanoušky bylo možná lidsky hezčí než přímo v Soči, před domácím publikem to má úplně jinačí grády a já si ten víkend hrozně užila,“ vzpomíná na nabité i emotivní dny.

Jen světový šampionát v roli závodnice se jí ve Vysočina areně nikdy nepoštěstil. V roce 2013 do dospělé reprezentace teprve nakukovala. „Zrovna jsme se vraceli z IBU Cupu, v Novém Městě jsme pozdravili tým a pokračovali dál. Přišlo mi to tam neskutečné, bohužel jsem se tam kariérně minula se šampionáty, ale i každý svěťák byl nezapomenutelný,“ ví.

Biatlon ji ale nadále provází životem. Ve dne i v noci. „Občas se mi zdá, že ještě závodím. Jen mám takovou imaginaci závodů, že se mi jede dobře, dám nulu a je to boží. Už nevidím, jak to bolí, netrefím se a jsem unavená,“ usmívá se.

V televizi si nenechá ujít jediný závod Světového poháru, s bývalými reprezentačními parťáky je v kontaktu, obzvlášť s Davidovou. „Zhruba každý týden se spojíme, ale zase ji nechci otravovat a být na ni přilepená jako piraňa. Na jaře bude času víc, často se stejně ani nebavíme o závodech,“ popisuje Eva Puskarčíková.

Jak často ji v Livignu někdo pozná? Proč na sjezdovky vyráží jen velmi zřídka. A jak to bude v Livignu a okolí vypadat za dva roky při zimních olympijských hrách? Také o tom mluvila v podcastu Mixzóna.