Byl to boj, bariéra byla obrovská. Myslel jsem si, že jsem hloupý, vzpomíná český olympionik

Tolikrát klepal na olympijskou bránu. Před hrami v Riu už se viděl s letenkou do Brazílie, jenže rozhodující zápas v koncovce nezvládl. „Vždycky jsem byl krůček od olympiády. Když už ostatní přestávali věřit, že bych se tam mohl dostat, já i moje rodina jsme dál věřili. A z poslední naděje jsem se kvalifikoval,“ vzpomíná na cestu do Tokia.

Pravda, naplnění dětského snu v podobě olympijské účasti si představoval jinak… Diváky do hlediště nepustil covid, Omarova zase do druhého kola nepustil maďarský rival. „Ale ta olympiáda mě nakopla tak, že mi dodala síly na další tři roky, abych se pokusil kvalifikovat i do Paříže,“ popisuje nyní 35letý zápasník.

A povedlo se, tentokrát s výrazným předstihem díky zisku světové medaile. Omarov tak už poněkolikáté poznal, jak se vyplácí bojovat. „Celý můj život je takový boj. A záleží, jestli vás zocelí a posune dál, nebo jestli vás zlomí,“ líčí. Sám byl první případ. „Vždyť já bojoval ve škole, kde jsem měl problémy s češtinou, pak jsem pořád čekal na občanství,“ popisuje.

Do Česka přišel z Dagestánu jako čtyřletý kluk se svojí maminkou. Do nového prostředí s jazykem, který neznal… „Přišel jsem do školy a učitelky na mě mluvily česky. Snažily se pomáhat, ale jazyková bariéra byla velká a já ze začátku myslel, že jsem hloupý,“ vybavuje si.

„Třeba mi jednoduše vysvětlovaly matematiku, ale v jazyce, kterému jsem nerozuměl. A učitelky chápaly, když mi nešla čeština, ale ne, proč nerozumím matematice. A ani mi neměl kdo pomoct s úkoly. Kamarády jsme tu ještě neměli, až později,“ popisuje Omarov dětství v Chomutově.

„Bylo to složité, i finančně, mamka neměla ze začátku ani práci,“ líčí. A tak pro něj byl zápas únikem z nelehké reality. „Ve škole jsem byl podprůměr, seděl jsem, koukal a ničemu nerozuměl, pokud to nebylo malování,“ pousmál se. „Najednou jsem přišel na zápas, tam jsem vynikal, jazyková bariéra jako by nebyla. Kamarády jsem měl právě z něj,“ vzpomíná.

A zároveň získával odolnost vůči překážkám, které měl v civilním životě. „Každý sport buduje v člověku charakter,“ tvrdí. „Když jdete do posilovny a děláte jeden cvik dokola, po prvním tréninku svaly mít nebudete. Ale když ho děláte měsíc, výsledek se objeví, když tomu budete něco obětovat,“ popisuje Omarov.

Ne každý vydrží. „Spousta lidí ztrácí víru, trpělivost a chuť. To je často problém i u mladých, že u sportu zůstanou chvíli, pak si řeknou, že na to třeba nemají. Ale kdyby tomu obětovali svůj čas a energii, třeba mohli být i olympijští vítězové,“ ví.

Českého občanství se dočkal až v dospělém věku, v Dagestánu na jihu Ruska v sousedství Gruzie a Ázerbájdžánu už nebyl pět let. Nejdříve se do rodné země nedostal kvůli covidu, poté kvůli ruskému útoku na Ukrajinu.

„To víte, že se mi stýská. Už jsem tady doma, ani si neumím představit, že bych tam bydlel, ale strašně rád se tam vracím, je to má srdcová záležitost,“ přiznává.

V Mixzóně také popisuje krásy Dagestánu, vypráví, jak dokáže člověka „vypnout“ stiskem hrudníku, vysvětluje, proč by nebyl nadšený, kdyby se zápasu v dospělosti věnovala jeho dcera, a líčí, jak to vypadá s jeho námluvami s MMA.