Blíží se historický zápis, přes modřiny i slzy. Jsem asi trochu šílená, směje se Češka

Narodila se ve Švédsku, vyrostla na Slovensku a teď reprezentuje Česko. Dlouho se věnovala tanci, pak to dotáhla ve fotbale do mládežnické reprezentace, až potom jí učarovala rychlá jízda bobovým korytem. Ve svých 22 letech toho už stihla spoustu, a to je její kariéra, jak věří, teprve na začátku.

Kdyby zůstala na Slovensku, zřejmě už by v bobu nejezdila. Neměla podmínky a podporu, pomocnou ruku Tajcnárové nabídl český svaz.

V nové reprezentační kombinéze jezdila už vloni v Evropském poháru, aby si mohla vyjet účast mezi elitou. Před novou sezonou udělala další zásadní krok, když se jí povedlo získat české občanství, což je podmínka startu na olympiádě. A do Prahy se už i přestěhovala.

„Jsem tu od dubna a od té doby jsem byla na Slovensku tak pětkrát. Vždycky jsem Prahu milovala, je to kouzelné město,“ vyznala se.

Jen na cesty autem si musí vyhradit víc času. „To je obrovský rozdíl, v Bratislavě mi to ve špičce z jedné strany města na druhou trvá tak půl hodiny. Takže si tu vždycky myslím, že někam pojedu 20 minut a pak je z toho hodina,“ usmívá se.

Sport má v genech, však její prastrýc Rudolf Tajcnár je hokejovým mistrem světa z roku 1972. „Mamka říká, že někdy nechápe, jak jsem dravá a jdu si za svým, ale pak si vzpomene, že to mám možná od něj,“ líčí.

Ovlivněna je i Švédskem, kde má kořeny její tatínek. Byť ve Skandinávii žila jen do svých tří let, spousta vzpomínek zůstala. Třeba na budování imunity. „Tam se miminka zabalila do oblečení a dali nás před dům. Takže máme fotky, jak je minus deset a vedle sebe zaparkované kočáry s dětmi,“ vypráví.

I vášeň pro fotbal a Real Madrid podědila. „Jaký já jsem byla fanatik,“ směje se. A když se jí ve škole líbil jeden kluk, který hrál fotbal, sama zamířila do klubu. „Mamka nebyla nadšená, chtěla, aby holčička radši dál tancovala, ale táta mě podporoval, tak jsem to zkusila,“ vypráví.

Jen ty kličky ve vápně se jí jako brankářce nevyplácely. Ne, že by po nich inkasovala. Ale nelíbily se trenérovi… „Takže na další sraz už jsem nebyla povolána. A ztrácela jsem motivaci, když jsem nemohla dělat to, co chci, na nejvyšší úrovni,“ přiznává.

Když ji při práci ve fit centru oslovil bývalý bobista, zda by si někdy nechtěla zkusit spustit se ledovým korytem, nabrala její sportovní kariéra nový směr. Boby ji okouzlily. „Je to krásný sport, už jen ten trénink je obdivuhodný. Bobisté jsou úžasní atleti, sprinteři, vzpěrači, takový mix, z něhož vzejdou dynamičtí a rychlí sportovci, což se mi hrozně líbí,“ vyznala se.

Ale nebyla to láska na první pohled. „Úvodní jízdy byly hrozné. Nevěděla jsem, jak se mám držet, jak dýchat do zatáček… Po jízdě jsem jen seděla a pět minut ze sebe nevydala slovíčko,“ vybavuje si. Další den na jedné z nejtěžších drah v lotyšské Siguldě jízdy oplakala.

A náročné byly i první jízdy v pozici pilotky monobobu, opět v Siguldě před třemi lety. „Neměla jsem zkušenosti, moc jsem nerozuměla, co dělat. Vysypala jsem se devětkrát za sebou, z toho osmkrát ve stejné zatáčce, ani jednou jsem nedojela do cíle…,“ vybavuje si, jak z dráhy odcházela pomlácená s nalomenou kostí a samou modřinou.

„Člověk by řekl, že po takové zkušenosti se na to vykašlu a už si do bobu nesednu,“ líčí. Jenže Tajcnárová naopak hned vyrazila na další dráhu. „Asi jsem trochu šílená,“ směje se. „Zjistila jsem, že když mi někdo vysvětlí, co a jak, tak pak už vím, co dělat a docela mi to jde,“ může se pochválit, jak už zvládá projet i nejtěžší dráhy.

Jen když za cílem vystoupí, bob vážící přes metrák prostě neunese. „Je mi to blbé, ale musím s tím kluky z českého týmu pořád otravovat,“ krčí rameny.

Základnu a zázemí k tréninku má Tajcnárová na pražském Olympu, ale profesionální úvazek ještě nemá. „Takže celé léto pracuju, abych se uživila, i když při tom sportu a soustředěních není šance najít nějakou extrémně dobrou práci,“ ví. „Ale život není o penězích, spíš o tom, aby člověk dělal, co ho baví, naplňuje a dělá šťastným,“ říká. A to se Tajcnárové daří.

Proč se maminka nechtěla na její jízdy dívat? Plánuje pro svých 27 000 sledujících na tiktoku a dalších téměř 10 000 na instagramu přidávat pohledy do zákulisí Světového poháru? A proč se marně snaží přibrat? Také o tom mluvila v podcastu Mixzóna.