A jednou spolu na stupních! Od sesterských bitek přes pusu od šampiona po skok do peřejí

Vztah úspěšných kanoistek působí idylicky, vždy o sobě mluví s láskou a úctou, navzájem si přejí. „Když jsme dospěly, uvědomily jsme si, co pro sebe znamenáme, navíc už se tak často nevídáme,“ říká 23letá Martina.

Ale pochopitelně i ony si jako každí sourozenci během dospívání uměly své názory vyříkat pěkně zostra. „Kvůli blbostem jsme se i rvaly,“ přiznává Martina, že při šarvátkách s o tři roky mladší sestrou neměla vždy navrch.

„Gabča závodně plavala, měla hrozně obratné ruce a vždycky na mě používala taktiku máchání rukama, byla jsem bezmocná,“ usmívá se. „To je taktika mladších sourozenců, proti ní se nedá nic dělat,“ přitakává se smíchem Gabriela.

Posbíraly spoustu medailí v mládežnických kategoriích, Martina byla letos ve dvou závodech Světového poháru na stupních vítězů, Gabriela je mistryní Evropy a bronzovou ze světového šampionátu.

Mezi vodáky se ví o jejich talentu už dlouhé roky, přesto si je občas ještě někdo splete. Například na posledním mistrovství Evropy v Liptovském Mikuláši, před nímž byla Martina nemocná, což s lékařem řešila celou noc.

„Ráno za mnou na závodišti přišel doktor, jak mi je. Tak říkám, že se cítím skvěle,“ pobaveně vzpomíná Gabriela. „Pak se ptal na dietu a přesnídávky, až když se ptal na prášky, co mi prý dal, došlo mi, že chtěl mluvit s Martinou, ale jak celou noc nespal, tak to spletl,“ líčí.

Obě mají k vodě blízko odmala, což Martina v nadsázce přičítá tomu, že se narodila ve vaně, Gabriela zase dlouho váhala, zda se vydá cestou plavání či vodního slalomu.

Inspiroval je nejstarší bratr Adam, dnes reprezentant ve sjezdu na divoké vodě. „Já jeho i Marťu následovala úplně ve všem. Jezdila jsem na závody, běhala tam jako malá v holínkách a byla strašně spokojená,“ vypráví Gabriela.

K tomu začínaly vnímat velké postavy svého sportu jako Štěpánka Hilgertová. „Z olympiád si jako první pamatuju Peking. Byla jsem posledním rokem žačka a měly jsme mistrovství republiky. A zrovna tam přijeli Ondra Štěpánek s Jardou Volfem s olympijskou medailí,“ vybavuje si Martina příjezd úspěšných deblkanoistů.

„Já vyhrála zmrzlinu, gratuloval mi Jára a ještě jsem od něj dostala pusu,“ vzpomíná. Nyní je Volf šéfem vodáků na Dukle, a tím i jejím šéfem.

Dilema Gabriely, zda dál následovat své sourozence, nebo zkusit prorazit v plaveckém bazénu, rozsoudila nešťastná příhoda, která naštěstí neskončila vážnými dlouhodobými následky, když ji pokousal vlastní pes.

„Měli jsme ho dva týdny, brácha i ségra říkali, jak je kamarádský, a opravdu byl mazel. Ale jednou jsem ho hladila, zničehonic vyskočil a kousl mě. Dodnes nechápeme, co se stalo,“ líčí.

Pes se jí zakousl do oblasti oka. „Myslela jsem, že jsem o něj přišla, ale naštěstí brácha zachoval klid, naložil mě do auta a jel se mnou do nemocnice,“ vybavuje si. Lékaři oko zachránili, ale během léčby nesměla do chlorované vody, což ji usnadnilo volbu divoké vody. „Ale jednu dobu jsem fakt byla skoro rozhodnutá pro plavání,“ přiznává.

Naštěstí pro český vodní slalom zůstala u něj, a tak se mohla před dvěma lety stát v Praze senzační evropskou šampionkou. První gratulantka? Kdo jiný než sestra Martina. Ani nečekala, až Gabriela vystoupí na břeh a skočila za ní do peřejí.

„Jen jsem zahodila batoh, kde jsem měla elektroniku a skočila tam. Potřebovala jsem říct Gabče, že je skvělá, a byl to strašně emotivní zážitek,“ vzpomíná Martina. „Byla jsem hrozně šťastná a viděla sestru, jak ke mně plave. To bude patřit k jednomu z nejlepších dnů v mém životě,“ má jasno Gabriela.

Co by se mu mohlo vyrovnat? Snad jen, kdyby jednou vystoupily obě na stupně vítězů na vrcholné akci.

„Měly jsme za cíl vyjet si společně reprezentaci, to si můžeme odškrtnout. Tohle by byl strašně velký sen, třeba na mistrovství světa,“ neskrývá Martina, která v Mixzóně poodhaluje i to, jak se dá s vrcholovým sportem vystudovat vysoká škola s červeným diplomem, co jí dává jóga, i jak se dala dohromady se svým přítelem, který už Česko na dvou olympiádách reprezentoval.