Pětka za skejt ve škole? Snad už ne. České eso o covidovém boomu i známé partnerce

Návštěvníkům skateparků svůj sport nemusí představovat. Ale Habanec ho chce dostat mezi co nejvíc lidí. A tak minulý víkend našel ideální místo pro rychlou jízdu, která se dá kombinovat s triky na originálních překážkách, a v ulici Kostelní uspořádal závod Red Bull Steep Street.

„Přišlo asi čtyři tisíce diváků, což není u skateboardingu úplně normální,“ uznal Habanec, jenž zvládl dvojroli závodník-organizátor tak, že skončil třetí.

„To beru jako svůj největší úspěch, že jsem byl schopný to zorganizovat a zároveň se soustředit na ježdění. Většinou to bylo tak, že když jsem chystal nějakou akci, přišel jsem, rozbil si hubu a zbytek dne nejezdil,“ s úsměvem popisuje. „Ale jsem rád, že jsem byl na bedně a nevyhrál, to by bylo divný vyhrát svůj vlastní závod,“ připouštěl.

Habanec, jenž má na kontě řadu úspěchů včetně vítězství v závodě Světového poháru, vidí, jak se jeho sport proměňuje. I v souvislosti s tím, že předloni v Tokiu se poprvé objevil na olympijských hrách.

„Právě ten závod v Praze byl takový kontrast proti olympiádě, kde je všechno nažehlené, z čehož je spousta jezdců trochu unavených. Tohle byl trochu návrat k těm punkovým kořenům,“ popisuje Habanec.

Neznamená to, že by ho start pod pěti kruhy nelákal, před hrami v Tokiu měl kvalifikaci velmi slibně rozjetou, i teď je v disciplíně street z Čechů nejvýše. Ale k nominaci, která nemine jen dvacet nejlepších ve světovém žebříčku, se neupíná. „Mám tolik aktivit okolo a život sportovce je daleko pestřejší než jen olympiáda,“ vysvětluje.

Pro běžné skejťáky se přijetím jejich sportu na olympiádu nic nezměnilo. „Spousta lidí si jde zalyžovat nebo zajezdit na kole a neřeší žádné závody. Na skejtu je to stejné. Lidi chodí jezdit, točí videa a olympiáda je nezajímá,“ ví. Vrcholová scéna se ale profesionalizuje.

„Už ta poloamatérská se mění. Dřív se neřešila strava, doplňková cvičení… Dneska každý, kdo chce jezdit delší dobu, si uvědomuje, že musí dělat něco navíc,“ vypráví.

Sám chodí do posilovny, věnuje se regeneraci, fyzioterapii… „Pamatuju, když jsem ve fitku začal cvičit s osobním trenérem. Nebylo to běžné a všichni se smáli. Ale o pár let později ti, co se smáli, už moc nemůžou jezdit, a já jsem v pohodě,“ líčí 31letý Habanec.

Největší změnou ale podle něj prošlo vnímání skateboardingu. „Na základce jsem byl pro učitelky totální vyvrhel. Jen kvůli tomu, že jsem měl skejt ve škole, jsem pokaždé dostal pětku. Doufám, že dneska už to tak není,“ říká.

Od té doby jezdí na prknu na kolečkách víc lidí. „První boom přišel kolem roku 2000 v období Tonyho hry,“ připomíná jednu z nejprodávanějších videoher pod jménem ikony skateboardingu Tonyho Hawka.

„A druhý přišel možná nečekaně kolem covidu,“ říká. „Jiné sporty nebyly povoleny, ale parky se oficiálně nezavřely a když jste měli roušku, mohli jste jezdit. Lidi najednou kupovali všechno ve velkém, v obchodě jsme neměli do prodávat,“ vzpomíná.

I roušku ve sportu vyznavačů maximální svobody dokázal akceptovat. „Věděli jsme, že když okolo jedou policajti a máme roušky, nechají nás být. I když to bylo vtipný, když jsme byli třeba dva v parku. Po chvíli už si to samozřejmě člověk dával pod nos,“ vybavuje si.

Co se ale na rozdíl od jiných sportů nemění, jsou samotné skateboardy. „Třicet let jsou stejné. Sedm vrstev kanadského javoru, slepené lepidlem a vytvarované, ty mají nejlepší pružnost. Když přijde někdo s inovací, nesetká se to s úspěchem,“ ví Habanec, který za rok spotřebuje přes dvacet prken.

Na závody i videa, jako byla jeho populární série Skate of Mind. Novou inspiraci mu dodala i jeho partnerka Naomi Adachi, moderátorka a influencerka s japonskými kořeny, která má na sociálních sítích stejně jako Habanec přes sto tisíc sledujících…

„Pro mě je hezké, že ona za tím vidí jen zábavu, ale už ne ty stresy okolo závodů, financování a tak dále. Pro mě je to svěží pohled, trochu mi vrátila i radost do ježdění,“ oceňuje.

I po čtvrt století ježdění si skateboarding dokáže užívat. „Jakmile si začnu připadat, že to je práce, tak je to blbý. Snažím se si pořád uvědomovat, že není úplně normální, že mě živí ježdění na prkně na kolečkách, a vážit si toho,“ dodává Habanec.

V Mixzóně ale mluví třeba i o svém pohledu na ježdění bez helmy či destinacích, kam by se chtěl ještě se skateboardem podívat.