Zranění v reprezentaci ho zbrzdilo, gól v pohárovém finále srazil. Šimurka o kariéře mezi tyčemi i trénování

„Na jaře se nám ale přestalo dařit, trenér Michal Pucher skončil, jenže ani tahle rošáda nepomohla. Skončili jsme v lize předposlední a společně s Banskou Bystricí jsme sestoupili. Já chtěl samozřejmě dál chytat ligu, takže nad nabídkou z Edenu jsem neváhal. Zvlášť když o mě nový trenér Máčala stál. A to nemluvím o slavné historii Slavie, kterou jsem sledoval, o Pláničkovi, Bicanovi a všech velkých hráčích, kteří její dres oblékali,“ vrátil se další z hostů Kopaček na hřebíku Juraj Šimurka ve vzpomínkách o více než čtyřicet let zpátky do minulosti.

„V Bratislavě jsem studoval vysokou školu ekonomickou a v Petržalce jsem jako student z Trenčína jen hostoval. Když jsem se totiž měl rozhodnout, do kterého z bratislavských klubů půjdu, reálně jsem zhodnotil své síly a šel raději chytat národní ligu do Petržalky, se kterou jsme po dvou letech postoupili do nejvyšší soutěže,“ připomněl, že s odchodem pro něho jako studenta do Prahy problémy nenastaly.

„Radikální změna v mém životě i kariéře to ovšem byla. Stěhoval jsem se do Prahy, přestupoval do Slavie, měnil jsem i vysokou školu. Byl jsem plný očekávání, které se naplnilo. I díky Máčalovi. Nejenže mi dal hned po příchodu šanci, ale předělil mi i Vlastu Petrželu, který se o mě staral a v začátcích mi hodně pomáhal.“

Mezi tyčemi vystřídal Šimurka slávistickou brankářskou ikonu Františka Zlámala, hned v první sezoně posbíral šestadvacet ligových startů a všechno nasvědčovalo tomu, že má před sebou slibnou kariéru.

„V třiaosmdesátém roce jsem se dostal dokonce i do reprezentace ke kvalifikačním zápasům s Kyprem. V Nikosii jsem seděl na lavičce mezi náhradníky, před domácí odvetou jsem si ale na soustředění poranil koleno a tři měsíce jsem marodil. A když jsem se konečně vrátil, po jednom utkání se meniskus ozval znovu a musel jsem na operaci. Tři čtvrtě roku jsem nechytal, což samozřejmě poznamenalo a zbrzdilo mou kariéru,“ povzdechl si u mikrofonu Sportu.cz Juraj Šimurka, aby ale hned dodal: „Ale takový už je život fotbalisty.“

Do Slavie mezitím přišli jiní gólmani. Přibyl, Veselý, Hruška…

„Konkurence byla čím dál větší, takže jsem věděl, že těžko dostanu šanci. Proto jsem se soustředil na to, abych dostudoval vysokou školu a začal pomýšlet na novou štaci. Zvlášť po často vzpomínaném pohárovém finále se Spartou, které se hrálo v Písku. Podepsal jsem se pod vyrovnávací gól, protože mi střela Chovance vypadla z rukou a Hašek doklepl míč do sítě. Na penalty jsme pak prohráli a to byl myslím můj definitivní konec ve Slavii.“

Vystřídal hned několik štací, odešel do Brna, chytal druhou ligu v Teplicích, kterým byl po úplatkářské aféře zmírněn původní trest a mohly v soutěži pokračovat, vrátil se se na Slovensko a hájil bránu Trnavy, která se propadla z ligového výsluní o soutěž níž.

„Teplice jsem pomohl zachránit, i když to bylo hodně náročné. Během jara jsme museli odehrát jednadvacet soutěžních zápasů. A s Trnavou jsme do ligy také nakonec postoupili. Ale rodina se chtěla vrátit do Prahy, takže jsem poslechl a začal zase chytat ve Vršovicích. Nikoli ale v Edenu, ale v Ďolíčku. Petr Kouba tehdy přestoupil do Sparty a Klokani hledali gólmana. Byly to báječné tři sezony, na které nikdy nezapomenu,“ přiznal Šimurka, že Bohemka mu zůstala napořád v srdci.

Angažmá na Žižkově ostatně také. „Sešel se tam výborný mančaft, Poborský, Bílek, Gabriel, Majoroš, Kožlej… V devadesátém čtvrtém jsme byli po podzimu druzí, jenže v zimě to trenér Kotrba přehnal s přípravou, sedřel nás jako koně a my se propadli na páté místo,“ rozpovídal se Šimurka o sezonách na Žižkově, kde si vlastně připomněl začátek kariéry v Petržalce. Oba kluby hrály totiž ligové zápasy dopoledne.

„Mně to vyhovovalo, odehrál se zápas a ve čtvrt na jednu byl konec. Večerní utkání jsem naopak neměl rád, protože člověk musel celý den čekat a byl pochopitelně nervózní.“

V Kopačkách na hřebíku ovšem Juraj Šimurka nevzpomínal jen na hráčskou kariéru, během níž hájil bránu sedmi klubů. Došlo i na trenérskou dráhu, na kterou se vydal.

„Měl jsem nabídku, abych ve Viktorce ještě rok pokračoval, ale protože jsem si udělal trenérskou profilicenci, dal jsem přednost trénování,“ vysypal ze sebe kluby, kde působil jako hlavní trenér i třeba jako trenér brankářů.

„Nejvydařenější byly dva roky v Saúdské Arábii v klubu Al Ahlí, kam jsem šel s Karlem Jarolímem jako trenér gólmanů. Vyhráli jsme Královský pohár, v asijské Lize mistrů jsme se dostali do finále, v lize jsme skončili druzí. A dva brankáři, které jsem tam trénoval, se nakonec objevili v reprezentaci a chytali na světovém šampionátu v Kataru.“

V Kopačkách na hřebíku se Juraj Šimurka rozpovídal ale i o hráčích a střelcích, kteří byli na ligové scéně jeho postrachem, v paměti pátral po nejhloupějším gólu, který kdy dostal, mluvil i o návratech na Slovensko, které pro něho mnohdy byly hodně nepříjemné.

Prostě, v další epizodě Kopaček na hřebíku na vás z vyprávění Juraje Šimurky dýchne spousta vzpomínek na fotbal před čtyřmi desetiletími, které rozhodně stojí za poslech.