Železný sparťan Jarolím o velkých pohárových zápasech, ale také o přestupu do Juventusu, který mu zatrhli

Na postup to tehdy nestačilo, ale i tak se na skalp Juventusu, který mimochodem v sezoně 1984/85 tehdejší Pohár mistrů evropských zemí vyhrál, krásně vzpomíná.

„I po letech si troufám si říct, že jsme mu byli ve čtvrtfinálovém dvojzápase naprosto vyrovnaným soupeřem. V Itálii jsme sice prohráli 0:3, ale v odvetě na Letné jsme měli místy až drtivou převahu a šancí nepočítaně. Mně tam třeba brankář Bodini vytáhl hned v patnácté minutě střelu, který šla přesně do vinglu. Oni měli prostě skvělou obranu, takže jim bylo těžké dát gól. Nebylo nic platné, že jsme měli utkání jasně v rukách,“ vracel se Josef Jarolím v dalším díle Kopaček na hřebíku ve vzpomínkách o čtyřicet let zpátky a z hvězdné sestavy Juventusu plné velkých jmen připomněl jednoho hráče, který nad všemi vynikal – Michela Platiniho.

„Mimořádný fotbalista s obdivuhodnou kopací technikou a neuvěřitelným přehledem. Dostal balon a poslal ho spoluhráči přesně na nohu na třicet, čtyřicet metrů.“

U mikrofonu Sportu.cz ale Josef Jarolím vzpomínal i na další památné zápasy, které Sparta v osmdesátých letech na evropské pohárové scéně sehrála. Třeba s Realem Madrid, který z tehdejšího Poháru UEFA vyřadila hned v 1. kole, třeba s anglickým Watfordem, jehož majitelem byl v té době zpěvák Elton John.

„Na Santiago Bernabéu jsem bohužel nehrál, protože jsem byl zraněný, přesto nezapomenu na výkon, jaký tam podal Honza Berger. Celé dlouhé minuty nepůjčil španělským hvězdám balon, takže hned po zápase přišli funkcionáři Realu a chtěli ho koupit. S ním byla prostě radost hrát. On a Láďa Vízek patřili v naší éře k naprostým top hráčům.“

Na konfrontaci s Watfordem, který patřil v té době mezi nejlepší kluby na Ostrovech, má Josef Jarolím příjemné vzpomínky zase proto, že v pražské odvetě vstřelil jeden z nejcennější gólů kariéry.

„Hrálo se to v prosinci na strašně těžkém terénu. Já měl v první půli strašně moc šancí, ale buď mi je brankář Sherwood chytil, nebo jsem pálil těsně vedle. Už jsem si říkal, že toho góla snad nedám, ale nakonec jsem se těsně před přestávkou přece jen trefil. Vyhráli jsme 4:0 a postoupili do čtvrtfinále.“

Čím to bylo, že si Sparta troufla i na takové giganty, jakým byl Real Madrid, Juventus Turín, Watford? Že nad nimi vyhrávala a postupovala? Že na domácí ligové scéně začala znovu kralovat a sbírala titul za titulem? Že se na Letné znovu zrodila Železná Sparta?

I nad tím se Josef Jarolím ve studiu Sportu.cz zamýšlel a při procházce velkými pohárovými zápasy, které v dresu Sparty sehrál, přidal i jednu vzpomínku, která má pro něho i po letech hořkou pachuť.

„Tenkrát přišla nabídka z turínského Juventusu, že by o mě měl zájem. Pan, nebo vlastně soudruh Obrhel za mnou přišel s tím, že on by byl pro, ale že naše orgány mě v žádném případě nepustí. Hodně to se mnou zamávalo, i z nominace do národního mužstva jsem se tehdy omluvil. Z trucu… Kdyby mě neobelhal, nebo mi to vůbec neříkal, bylo by to možná lepší. Jenže taková byla doba,“ zavzpomínal i na předsedu Sparty Jana Obrhela a nabídku na přestup, která se proměnila v chiméru.

V Kopačkách na hřebíku se ale Josef Jarolím rozpovídal o celé své fotbalové kariéře. O začátcích v Rychnově, dorosteneckých letech v Jablonci, kde poprvé nakoukl do velkého fotbalu a už v šestnácti si zahrál po boku jablonecké fotbalové ikony Rudolfa Svobody, o vojákování v pražské Dukle a poté v Táboře, kde se mimochodem potkal se svým osudovým trenérem Vladimírem Táborským, pod kterým pak hrál i ve Spartě.

„Po vojně jsem měl nabídky i z dalších pražských klubů, ale když se ozvala Sparta, nebylo co řešit, protože já byl odmalička sparťanem.“

Ve Spartě nakonec prožil přes devět let, získal s ní čtyři mistrovské tituly, dvakrát s ní vyhrál Československý pohár. I proto se stal symbolem sparťanské věrnosti, i proto mu patří místo v Železné jedenáctce Sparty.

Z životního angažmá v turínském Juventusu nebylo nic, takže až na závěr kariéry si zahrál dva roky ve švédském Västerås.

„Šli jsme tam společně s Pepíkem Kodetem, který dělal ve Spartě sekretáře a pak se dal na dráhu trenéra. Na Letné jsme se na něho jako hráči dívali s despektem a jeho názory na fotbal jsme vůbec neakceptovali, ale tam jsem najednou zjistil, že to byl skutečně dobrý trenér. Dokonce jeden z nejlepších, pod kterým jsem hrál. Byly to nádherné dva roky, ve Švédsku jsme byli s rodinou hrozně spokojení, navíc jsme postoupili do první ligy, jenže pak přišla válka v Perském zálivu, a protože my tam byli placeni nějak přes cestovní ruch, naše angažmá bohužel skončilo.“

U mikrofonu Sportu.cz se Josef Jarolím ale rozpovídal i o trenérské dráze, na kterou se po skončení aktivní kariéry dal, ale i třeba o těžkých chvílích, které s manželkou prožívali během covidové pandemie.

„Měli jsme velké štěstí, že jsme se nenechali odvézt do nemocnice, protože jinak už bychom tady nejspíš nebyli. I paní doktorka mi to potvrdila. Ale i tak trvalo rok, než jsem se z toho dostal. Vždyť já se učil zase chodit. Ujít deset metrů byl pro mě obrovský problém.“

Teď už ovšem z Josefa Jarolíma elán a vitalita zase přímo srší.

„Jsem skutečně aktivní jako za mlada. V zimě lyže, v létě kolo, a protože vnučka hraje fotbal, začal jsem zase pomáhat v dívčím fotbalovém klubu Bellatrix s trénováním. Jsou tam některé moc šikovné holčiny. A i kopačky z hřebíku občas sundám a jdu si za starou gardu zahrát. A na Spartě samozřejmě nechybím při žádném zápase,“ pochvaluje si život po kariéře Josef Jarolím v dalším díle Kopaček na hřebíku, do kterého se s chutí zaposlouchejte. To vzpomínání a vyprávění za to stojí.