Ze šachty s černýma očima na hřiště. Soupeř se divil, že fáráme a pak hrajeme, vypráví Němec

V Teplicích hrál jen pár měsíců, protože hned na podzim utrpěl vážné zranění a prakticky na dva roky musel na fotbal zapomenout.

Přesto na severu Čech nakonec zakotvil natrvalo. „Žili jsme v Teplicích, ale ještě tři roky jsme si drželi byt v Ostravě," potvrzuje, že původně přemýšlel o návratu. „Vždyť já se v Ostravě narodil, manželka a naše dcery také," netajil Němec u mikrofonu Sport.cz, že ho to táhlo domů. Blíž k Baníku, kamarádům, spoluhráčům, přátelům.

„Ještě teď mi tečou slzy, když si vzpomenu na Bazaly praskající ve švech, velké zápasy v evropských pohárech s mnichovským Bayernem, Valencií, Magdeburgem či Fortunou Düsseldorf, báječné fanoušky," nezapře někdejší skvělý záložník a tvůrce hry, že jeho srdce pořád tluče pro Baníček.

„Ale pro Teplice také," přidává honem, protože severočeské lázeňské město se stalo jeho domovem.

„Kvůli manželce," prozrazuje, kdo v rodině rozhodl, že v Teplicích zůstali natrvalo. A proč měla manželka hlavní slovo? I to jedna z legend ostravského Baníku v pořadu Kopačky na hřebíku prozrazuje.

U mikrofonu se ale samozřejmě ze všeho nejvíc vzpomínalo na legendární ostravské Bazaly a na Baník v jeho nejslavnější éře. „Už v sedmnácti si mě tehdejší trenér Tomáš Pospíchal vytáhl do áčka a já si v Bohumíně zahrál první zápas za Baník. Sice přípravný, ale pro mě nezapomenutelný, protože jsem v něm vstřelil branku," pochlubil se Petr Němec několika kronikami, které mu vedla maminka a ve kterých je zaznamenán každý vstřelený gól a zápas, který odehrál.

„Původně chtěla, abych se stal houslovým virtuosem, takže jsem tři roky chodil na housle. Ale jakmile si v novinách přečetla první článek, v kterém bylo moje jméno, dala se na fotbal. Viděla všechny moje zápasy, a nakonec se dívala v televizi i na ty, ve kterých jsem nehrál. Možná i proto, že sen o houslích se jí splnil. Vzal jsem si totiž dívku, která vystudovala konzervatoř a na housle hrála," usmál se Němec, z něhož se místo houslového sólisty stal virtuos fotbalový.

Dva mistrovské tituly s Baníkem, vítězství v Československém poháru, čtvrtfinále Poháru mistrů evropských zemí a semifinále někdejšího Poháru vítězů pohárů, ale také zlato z fotbalového turnaje v olympijské Moskvě v roce 1980 – to jsou památné milníky v jeho kariéře.

„V některých lexikonech a encyklopediích se dokonce píše, že jsem byl v osmdesátém roce s reprezentací na mistrovství Evropy v Itálii, kde národní mužstvo získalo bronz. Pravda to ale není. My jsme byli s Oldou Rottem z Dukly náhradníky připravenými doma, kdyby se něco stalo a mužstvo by bylo potřeba doplnit. Do Itálie jsme ale nejeli."

Za pár týdnů si na olympiádě v Moskvě ovšem Němec všechno vynahradil, protože pod Františkem Havránkem vybojovalo národní mužstvo po výhře 1:0 nad týmem bývalé NDR zlato. „Nastoupil jsem až ve chvíli, kdy byl Honza Berger vyloučený, ale mohu se pochlubit tím, že jsem rozjel akci, ze které vstřelil Jindra Svoboda vítězný gól. Však jsem byl u něho první ze všech a skočil mu do náručí. Ta památná fotka z finále to bude navždy připomínat."

Petr Němec vzpomínal v pořadu Kopačky na hřebíku pochopitelně i na trenéry, kteří formovali jeho kariéru. Na Tomáše Pospíchala, Jiřího Rubáše, pod nímž zažil ligovou premiéru, Františka Cermana, se kterým se potkal během vojákování v Táboře, poté v olympijském týmu a nakonec v Teplicích.

Na prvním místě ze všech však byl pochopitelně tvůrce ostravského zázraku let osmdesátých Evžen Hadamczik. „Byl představitelem nové trenérské generace, který miloval německý fotbal. Učil se od Němců a přinášel k nám nové metody a prvky. Hlavně však byl výborným psychologem, který věděl, kdy zasáhnout a kdy zase povolit. Uměl nás seřvat, ale na druhou stranu byl přístupný názorům hráčů," přidal Němec i svou osobní zkušenost s Hadamczikem.

„Na šachtě Jeremenko jsme museli sfárat dolů pod zem, abychom na vlastní oči viděli, co obnáší hornická robota a vážili si toho, že můžeme hrát fotbal. My ale nejenže sfárali, ale plazili se po břiše dírou, abychom se dostali do sloje, kde chlapi rubali. Odpoledne jsme hráli přípravný zápas a všichni jsme měli oči černé od mouru. ,Vy fakt chodíte do práce, a až potom hrajete?´ divili se hráči soupeře a my je přitom nechali."

A věděli jste, proč fotbalisté Baníku utekli před pohárovým zápasem na stadionu Sportingu Lisabon ze hřiště do kabin, ještě než zápas začal? Na co Němec myslel, když se ve Valencii potkal se slavným Argentincem Kempesem? A co hráče Baníku čekalo místo finále Poháru vítězů pohárů, k němuž jim chyběl jediný gól? O tom všem totiž Petr Němec v dalším díle Kopaček na hřebíku povídá.

Vzpomíná ale i na trenérskou dráhu.

„To někdejší teplický trenér František Cerman mě přivedl na myšlenku stát se trenérem. A to jsem zpočátku tvrdil, že nemám na trenéřinu povahu a vlohy. Nakonec jsem ho ale poslechl. V tuzemsku jsem se k ligovému mužstvu nedostal, zato v Polsku jsem si všechno vynahradil. Od první po třetí ligu jsem během dvaceti let vedl spoustu mužstev, třikrát jsem s nimi postoupil do druhé ligy, ale hlavně – s žádným jsem nikdy nesestoupil," rekapituluje Němec trenérskou dráhu u sousedů.

A pokračuje v ní i nyní, i když se zapřísahal, že s trénováním skončil. „Bývalý dlouholetý sekretář Teplic František Šnobr mě nakonec přemluvil, abych šel k nim do Proboštova, kde se hraje I. A třída. Takže dvakrát v týdnu trénujeme, o víkendech hrajeme a tabulku vedeme. Tedy zatím," netají Němec, že fotbal byl celý jeho život, a i v důchodu ho potřebuje.

U mikrofonu Sport.cz toho na sebe ale prozradil mnohem víc, takže se do dalšího dílu Kopaček na hřebíku určitě zaposlouchejte.