Zářící kometa, co nechala v Turecku sto milionů. I tuto zkušenost předává manažer Jun hráčům ze své stáje

„Šlo skutečně o obrovské peníze, takže jsem byl postavený před hotovou věc. Anglický Bolton nabízel milion nebo snad půldruhého milionu eur, což byla sotva třetina ve srovnání s nabídkou z Turecka, takže bylo jasný, kam mě bude Sparta tlačit,“ vracel se v dalším dílu Kopaček na hřebíku Tomáš Jun o tři desetiletí zpátky do minulosti, kdy odcházel na první zahraniční angažmá a jeho hvězdná kariéra se zadrhla.

„Jako mladý hráč jsem tenhle obrovský přestup neunesl, to přiznávám. Můj příchod provázelo velké očekávání. Neměl jsem sice velké jméno, i v Turecku jsem byl ovšem vnímán jako velký talent, který se navíc stal nejlepším ligovým střelcem,“ vzpomínal u mikrofonu Sportu.cz na transfer do ambiciózního Trabzonsporu. „Navíc záhy došlo k výměně trenérů, mužstvo převzal Vahid Halihodžič, který si přivedl své hráče a navíc i nějaké Brazilce. Najednou jsem byl v roli nechtěného hráče, kterého se chtějí v klubu zbavit.“

Z Trabzonsporu ho poslali na hostování do Besiktase Istanbul, kde seděla na trenérské lavičce francouzská fotbalová legenda Tigana, pak přišlo hostování další, pro změnu ve Spartě, kde vyrůstal.

I na to všechno Tomáš Jun vzpomíná. Na hvězdné spoluhráče, trenéry, vítězství v tureckém poháru v dresu Besiktase. I na to, jak ho v Trabzonsporu dusili, jak vůbec nesměl do kabiny a ani do tréninkového areálu a pod dohledem jednoho z trenérů musel běhat a připravovat se mimo něj.

„Dva měsíce bez balonu, bez kontaktu s kabinou, s klukama. Navíc jsem byl v Turecku sám bez rodiny. Proto jsem si řekl dost, musím co nejrychleji vypadnout,“ netají, že už toho bylo moc. Úplně na hlavu. „Něco podobného jsem neprožíval jen já, známé jsou příběhy dalších hráčů, kteří to měli v Turecku těžké a nezvládali to,“ díval se na svou tureckou anabázi už i jinou optikou.

Optikou hráčského agenta, který přemýšlí, zda by stejně mladého a na turecké dobrodružství nepřipraveného kluka do některého klubu k Bosporu poslal. A jsou to zajímavé myšlenky, poznatky a postřehy hráče, který si vše sám prožil.

„Nechal jsem v Turecku slušný balík peněz. Pětiletá smlouva mi měla garantovat sto dvacet milionů, takže nějakých devadesát či sto milionů jsem oželel. Teď toho samozřejmě lituji. Ale v té době pro mě byl fotbal na prvním místě. Chtěl jsem hrát a neztrácet čas někde, kde jsem neviděl budoucnost. Prostě ještě něco dokázat a nikoli být pouhým rentiérem.“

Stará moudrost praví, že do stejné řeky dvakrát nevstoupíš. Tomáš Jun do ní vstoupit zkusil. Vrátil se do Sparty, jenže…

„Na každém fotbalistovi je znát, když půl roku nehraje. A já nehrál pomalu rok, což mi samozřejmě uškodilo, protože herní praxe logicky chyběla. Člověk si nevěří, protože, co si budeme povídat, fotbal není jen o fotbalových dovednostech, ale hlavně o hlavě,“ vysvětloval ve studiu Sportu.cz, proč nakonec vyměnil Spartu za Teplice.

„Tam mě nakopl Petr Rada zase vzhůru. Skvělý trenér. Už jsem si totiž připadal, že fotbalově umírám. A to mi bylo šestadvacet. Nezapomínejte – ligu jsem začal hrát už v šestnácti, se Spartou jsem sbíral tituly, s reprezentací vyhrál evropský šampionát, byl jsem nejlepším střelcem ligy. Pak ale uběhlo dalších pět let vyplněných i štací v Turecku a já začal o sobě trochu pochybovat a mít jiné vize.“

Rakouské angažmá nakonec Tomáše Juna z pochybností a fotbalového skomírání vysvobodilo. Nejdřív v Altachu, kde během ligového jara nastřílel deset gólů a na deset dalších nahrál, poté ve slavné vídeňské Austrii.

„Báječná léta, fantastická štace. Po dvaceti letech jsme s Austrií získali mistrovský titul, dokonce i double jsme mohli slavit, kdybychom ukočírovali mistrovské oslavy. Ve finále poháru jsme prohráli s druholigovým soupeřem, což byla obrovská škoda. Ale poprvé v historii klubu jsme si zahráli Ligu mistrů. A hlavně – fanoušci mě měli rádi. Byl jsem jejich ,Publikum lieben Spieler‘, tedy oblíbený či milovaný hráč.“

Vzpomínky na Austrii i další rakouské štace v nižších soutěžích, na zápasy na evropské pohárové scéně a na ty v Lize mistrů především, na góly, které v Champions League dával, i třeba úsměvná historka, jak ho sám sir Alex Ferguson dovedl na Old Trafford do kabiny Manchesteru United.

„Na hřišti jsem se s Cristianem Ronaldem domluvil na výměně dresů, jenže on chtěl, abych za ním přišel do šatny. Ochranka mě tam samozřejmě nechtěla pustit. Až trenér Ferguson mi pomohl a já mohl za Ronaldem, který mi rukama mastnýma od pizzy svůj dres dal. Dodnes ho mám schovaný jako jednu z nejcennějších relikvií.“

Kopačky na hřebíku ovšem nejsou jen o hráčské kariéře Tomáše Juna. Po jejím skončení zkoušel mnohé, nakonec se ale dal na dráhu fotbalového agenta.

„Já už mám profesionální kariéru za sebou, ale baví mě být součástí kariéry jiných hráčů a hráček, pomáhat jim na jejich cestě. A také jim předávat zkušenosti, ke kterým jsem se musel já dobrat třeba i za cenu toho, že jsem narazil a rozbil si hubu. Když člověk hraje, je všechno hezké. Má peníze, je známý, je vidět v televizi, slyšet v rádiu. Ale přitom všem je třeba myslet i na zadní vrátka. Já na ně myslel, i když jsem si také párkrát naběhl, o to víc se snažím o osvětu mezi hráči. Připravovat je na to, že kariéra jednou skončí a život po ní není zrovna jednoduchý,“ rozpovídal se Tomáš Jun u mikrofonu Sportu.cz o práci hráčského agenta, o své filozofii i zásadách, které ctí.

Prostě, hodně zajímavé povídání. A také poučné, protože on sám toho prožil spoustu a prošel mnohými úskalími. Na výsluní fotbalové kariéry, i třeba když měl pocit, že je vyhořelý a skomírá. Jde o pohled hráče, ale i agenta, který stojí za to si poslechnout.