Veselý a Jarolím, ti dva o sebe pečovali nejvíc. Legendární masér Čech vzpomíná nejen na hráčské generace ve Slavii a v reprezentaci

Legendou bez kopaček skrytou v zákulisí, která vybíhala na fotbalové trávníky jen ve chvílích, když bylo některým hráčům jó zle, ale legendou, na niž s povděkem vzpomínají všichni, kteří mu prošli pod rukama nebo se s ním jen setkali. Teď, kdy před pár dny oslavil pětaosmdesátiny, obzvlášť.

„Všechno je o životním štěstí. A já ho měl od mládí. Oba starší bráchové šli studovat a staly se z nich lékařské kapacity, já nastoupil do učení. Na vojně jsem podal přihlášku k Československé námořní plavbě a po roce mě přijali, takže jsem šestnáct let brázdil moře a oceány. Ještě během vojákování v Dukle, kam jsem narukoval jako reprezentant v kanoistice, jsem si udělal masérský kurs. A když jsem se vrátil z šífů domů, potkal jsem se náhodou s trenérem Antonínem Rýgrem, který po působení ve Spartě a Slavii vedl zrovna Teplice. Nabídl mi místo maséra na severu Čech, jenže v té době jsem tam dojíždět nemohl. S díky jsem odmítl a za pár dnů se ozvala Slavia. A já ve starém Edenu prožil osmnáct nádherných let,“ vzpomíná v dalším díle Kopaček na hřebíku Přemysl Čech, jaké cesty osudu ho vlastně přivedly k fotbalu.

A je to nadmíru zajímavé vzpomínání na životní cesty a peripetie nesmírně vitálního a aktivního chlapíka, který i v pětaosmdesáti buší dvakrát v týdnu do boxerského pytle, doslova tančí v ringu, rozdává a přijímá rány a skáče přes švihadlo s takovou lehkostí, že by to ani mnozí dvacetiletí nesvedli. Ostatně, v přiložené video reportáži z tréninku boxerského kroužku seniorů se o tom můžete sami přesvědčit.

„Sport, a teď hlavně box, mi ohromně pomáhá. Zvlášť v mimořádné partě mých vrstevníků, se kterou se scházíme a s níž jsme se dostali i do České knihy rekordů. I boj s rakovinou jsem před lety vyhrál. Díky lékařům a jsem přesvědčen, že i s přispěním boxu,“ svěřoval se Přemysl Čech u mikrofonu Sport.cz.

Pochopitelně že řeč se točila především kolem fotbalu, protože Kopačky na hřebíku jsou pořadem o fotbale. A bývalý masér Slavie i československé a poté české reprezentace má na co vzpomínat. Aby ne, když masér pečuje nejen o těla, ale i duše hráčů. Je jejich zpovědníkem, jakousi vrbou, která všechno vyslechne a drží v tajnosti před okolním světem.

„My jsme vlastně pečovali o celou Slavii. Bratr Oldřich byl už profesorem ve Vinohradské nemocnici, takže zranění hráči jezdili za ním, manželka byla zase dětskou lékařkou, a proto za ní chodili fotbalisté se svými ratolestmi. Ze Slavie, ale třeba i ze Sparty. A aby toho nebylo málo, dva roky jsem chodil masírovat herce a herečky Vinohradského divadla. Trenér Máčala se přátelil s velkým slávistou Martinem Růžkem a ten se na mě obrátil, že by také potřebovali v divadle masáže a rehabilitace. Rád jsem vyhověl,“ nechal Přemysl Čech nahlédnout i za oponu do fotbalového zákulisí.

„Pokud bych měl z celého toho předlouhého seznamu hráčů vybrat ty, kteří nejvíce pečovali a dbali o svá těla, pak by to byli František Veselý a Karel Jarolím. Kolikrát bych je roztrhl, ale pokaždé jsem se nad nimi sklonil a snažil se jim vyhovět,“ vracel se ve vzpomínkách do starého Edenu, kde v útrobách dřevěné tribuny byl jeden masérský stůl, čtyři sprchy, a tím veškeré rehabilitační a regenerační zázemí končilo.

„Nad ránem jsme přijeli z ligového utkání v Košicích a hráči šli z nádraží do sauny na Žižkov. I s kopačkami, které si každý samozřejmě sám vozil.“

Stejně na dnešní dobu úsměvné jsou vzpomínky na působení a cesty s reprezentací, k níž ho v roce 1988 zlanařil Jozef Vengloš a Přemysl Čech u ní vydržel až do roku 2001.

„Když jsme v roce 1990 vyrazili na mistrovství světa v Itálii, naložili jsme všechny věci a propriety do karosy a s kustodem panem Ježem a Jirkou Křenkem vyrazili do Montecatini s dvoudenním předstihem. A stejně jsme to málem nestihli, protože na hranicích celníci sáhodlouze kontrolovali, co všechno vezeme a zda soupis do puntíku souhlasí. Nezapomínejte, bylo to teprve půl roku po listopadové revoluci,“ vzpomínal Přemysl Čech ve studiu Sport.cz na dva historické šampionáty, které s reprezentací zažil.

S československou v roce 1990 v Itálii, kde postoupila do čtvrtfinále, s českou o šest let později v Anglii, kdy se vítězný pochod Uhrinova týmu zastavil až ve finále v londýnském Wembley.

„Tam už to bylo jiné. Byli jsme tam společně s masérem Sparty Mílou Sýkorou, ale hráči mezi námi nedělali žádný rozdíl. Sparťané chodili klidně ke mně, slávisté k němu. A když bylo potřeba, zašli za bráchou Oldou, který byl tenkrát v Anglii také,“ připomněl, že jeden čas se u národního týmu starali o fotbalisty dva Čechové. On jako masér, jeho bratr, profesor Oldřich Čech, zakladatel moderní české ortopedie a vynálezce české endoprotézy, jako lékař fotbalové reprezentace.

„Ale k fotbalu to přitáhlo i druhého bráchu Evžena. Také lékaře, který se pro změnu staral o hráče jednadvacítky,“ připomněl v pořadu Kopačky na hřebíku oslavenec Přemysl Čech.

Bylo to prostě tentokrát trochu atypické a svým způsobem výjimečné pokračování Kopaček na hřebíku s mužem, který sice nesklízel aplaus fanoušků na trávníku, ale jemuž děkovali a tleskali ti, o které se staral a o něž pečoval ve fotbalovém zákulisí. Osmnáct let ve Slavii a čtrnáct v reprezentaci. I proto se stal legendou, i proto stojí rozhodně za to se zaposlouchat do vzpomínek a vyprávění Přemysla Čecha, který před pár dny oslavil pětaosmdesáté narozeniny.