Vachoušek o kariéře, Galácticos i své třinácté komnatě. Rodinná tragédie mě ranila, proto touha udělat díru do světa

„To už nebyla pohádka, to nebyl ani sen, to byl příběh jako z Hollywoodu. Kluk z Duchcova, který vyrůstal bez rodičů a kterého vychovávala babička s dědou, a proti němu taková jména,“ zasní se při vzpomínce na angažmá v Olympique Marseille, v jehož barvách nastoupil v utkání základní skupiny Ligy mistrů na Santiago Bernabéu proti nejpompéznější sestavě, která se kdy v madridském Realu sešla.

„Nejenže jsem proti Galácticos nastoupil, ale připsal jsem i dvě gólové asistence. V Madridu jsem nahrával na gól Van Buyenovi, v domácí odvetě pak Midovi. Proto svým klukům říkám: Až budete mít dvě asistence proti Realu jako já, můžete se se mnou rovnat,“ přiznal Štěpán Vachoušek v dalším díle Kopaček na hřebíku, jak si své syny Tadeáše a Matyáše dobírá.

Oba se samozřejmě vydali v tátových stopách, oba vyrůstají na teplických Stínadlech, jako jejich otec, oba mají celou kariéru před sebou. Jednadvacetiletý Matyáš nastupující momentálně za teplickou rezervu, i o dva roky mladší Tadeáš, která už sbírá starty a střílí góly v ligovém áčku.

„Není pro ně jednoduché nosit na dresu jmenovku Vachoušek, ale musí se s tím porvat. S manželkou na ně můžeme být hrdí, protože to zvládají skvěle. A radost máme o to větší, že jsme je vychovali, jak jsme si přáli. Vyrostli z nich dobří lidé,“ je Štěpán Vachoušek jako každý táta na své potomky náležitě pyšný.

Vynahradil jim všechno, o co on sám v dětství přišel. Maminka mu zemřela, když mu bylo půl roku. Podlehla zákeřné rakovině. Otec své dva kluky opustil, takže ho vůbec nepoznali. Vychovávala je babička s dědou. A přímo na fotbalovém hřišti v Duchcově, kde dělala babička správcovou.

„Nijak jsme nestrádali, měli jsme krásné dětství. Jako bychom měli oba rodiče, protože babička s dědou se nám věnovali a sami si toho spoustu odříkali. Až v deseti jsem se dozvěděl o tragédii, která naši rodinu postihla. Ranilo mě to a o to víc jsem toužil udělat díru do světa a zažít co nejlepší kariéru,“ otevřel Štěpán Vachoušek u mikrofonu Sportu.cz i svou třináctou komnatu.

Vyprávěl i o strejdovi, sportovním všeumělovi, který oba sourozence zasvěcoval do tajů fotbalu i hokeje, učil je tenis, jezdil s nimi na kole.

A stejně tak líčil, jak se babičce s dědou točila hlava z toho, kolik peněz jsou kluby ochotné za jejich vnuka zaplatit, když vstoupil do světa velkého profesionálního fotbalu.

Vždyť pražská Slavia koupila Štěpána Vachouška z Teplice za 35 milionů korun, což byla v té době nejvyšší transferová suma v tuzemsku. Jen za slovenského legionáře Szilárda Németha zaplatila pět let předtím Sparta stejnou sumu. A když z angažmá ve Slavii zamířil Vachoušek do Francie, zaplatil za něho Olympique Marseille dokonce 2,75 milionu eur.

„Nedokázal jsem si vůbec uvědomit, o jak neskutečný balík peněz se jedná. I proto jsem nebyl nijak nervózní. Prostě jsem si nepřipouštěl, kolik jsem Slavii či potom Marseille stál. Právě proto, že jsem pocházel ze skromných poměrů. Babičce nějaká slzička ukápla, dědovi samozřejmě také. Nikoli kvůli penězům, které jim nic neříkaly, protože oni byli strašně skromní, a tak nás i vychovávali. Byli hrdí na to, jakého fotbalistu vychovali,“ vypráví Štěpán Vachoušek v Kopačkách na hřebíku a vzpomíná, jak děda slzel dojetím a štěstím na každém stadionu, kam se přijel za vnukem podívat. V Teplicích i na Slavii, v Marseille i ve Vídni na Austrii.

„Pro něho to byl obrovský zážitek, pro mě splněný sen, že jsem mohl dědovi s babičkou tyhle návštěvy dopřát.“

A že těch zážitků Štěpán Vachoušek posbíral… Když se jako osmnáctiletý teenager objevil na ligové scéně, když se s Teplicemi stal ligovým vicemistrem, když si v kvalifikaci o Ligu mistrů zahrál se Severočechy v Dortmundu proti Borussii.

„Tam jsem zavinil gól, takže jsme 0:1 prohráli. Nastoupil jsem na poslední čtvrthodinu, v devadesáté minutě jsem prohrál souboj u rohového praporku a Herrlich skóroval,“ přiznává se i k tomu, co synům raději nevypráví.

Zato o Slavii se rozpovídá, kam ho přivedl jeho osudový trenér Miroslav Beránek.

O reprezentační jednadvacítce, se kterou se stal v roce 2002 ve Švýcarsku mistrem Evropy, pochopitelně také. Aby ne, když ve finále proti Francouzům dělal kapitána a po bezgólové remíze se chystal i na penaltový rozstřel.

„Ta úleva, když rozstřel skončil už po třetí sérii a na mě nedošlo. Na penaltu jsem si věřil a nejspíš bych ji proměnil, ale i tak ze mě spadl balvan. Ta rána musela být slyšet až u nás v Duchcově,“ rozzářily se Vachouškovi u mikrofonu sportu.cz oči při vzpomínce, jak zvedal jako první nad hlavu trofej určenou evropským šampionům.

„Vítězství na mistrovství Evropy nám otevřelo cestu do zahraničí. Devadesát pět procent kluků z tehdejšího týmu zamířilo po šampionátu do ciziny.“

Samozřejmě že došlo i na „velké“ EURO v roce 2004 v Portugalsku a že se vzpomínalo i na památné zápasy s Nizozemskem a Německem. A také na to, proč zlatá fotbalová generace nakonec brala jen bronz.

Došlo ale i na Marseille a utkání Ligy mistrů s Galácticos. Na tažení Pohárem UEFA až do finále, kde Marseille ztroskotala na Valencii. „To proto, že italský sudí Collina neměl v lásce našeho brankáře Bartheze a v 45. minutě ho vyloučil,“ připomněl rozhodčího, s nímž i česká reprezentace udělala na ME 2000 svou zkušenost.

„Až po letech si člověk uvědomí nejen to, proti jakým hráčům nastupoval, ale i s jakými fotbalisty hrál v jednom mužstvu. V Marseille třeba s Drogbou, egyptským reprezentantem Midem, Švýcarem Celestinim, Belgičanem Van Buytenem, který pak s Bayernem Mnichov vyhrál Ligu mistrů a čtyři německé tituly. Škoda, že mé angažmá zbrzdilo a vlastně i ukončilo zranění, po kterém jsem tři měsíce nehrál.“

I následné Vachouškovo působení ve Vídni se ovšem proměnilo v pohádku. A nešlo jen o mistrovský titul, který s Austrií získal. „Měli jsme partu, jakou jsem v žádném jiném mužstvu nezažil. Přitom v základu hrálo deset cizinců ze všech koutů Evropy a jediný Rakušan. Nabízeli mi tehdy prodloužení smlouvy, ale já odmítl a vrátil se domů do Teplic. Čas se samozřejmě vrátit nedá, to až teď vím, že jsem měl alespoň ještě rok v Austrii vydržet. A z Marseille jsem také neměl odcházet tak brzy,“ otevřeně přiznává v dalším díle Kopaček na hřebíku legenda teplického fotbalu Štěpán Vachoušek.

Dnes už i legenda fotbalu českého, protože v nejvyšší tuzemské soutěži nastoupil k 317 zápasům a vstoupil do Klubu legend.

A jaký je život legendy poté, co pověsil kopačky definitivně ne hřebík? Proč se Vachoušek nestal trenérem? Proč odmítá rezolutně pozvání, aby si šel zahrát za teplickou starou gardu? Jak moc je nervózní, když se divá na současný tým sklářů z tribuny? A dává ještě rady svým synům, aby to dotáhli na fotbalových trávnících alespoň tak daleko, jako on?

I na to sportovní ředitel fotbalových Teplic u mikrofonu sportu.cz odpovídá. Bez frází, vytáček, prostě na rovinu. Je to prostě vyprávění, do kterého se určitě zaposlouchejte. A nejen proto, že Štěpán Vachoušek v něm otevřel dveře své třinácté komnaty…