Už zase hraju Ligu mistrů, pochvaluje si Gabriel, jak mu fotbal pomohl v byznysu

I proto teď radí svým dvěma synům, aby ho následovali. Aby se vydali stejnou cestou jako on. Dvojčatům Adamovi a Šimonovi, z nichž ten první obléká dres dánského Midtjyllandu a má už za sebou i debut v české reprezentaci, stejně jako Šimonovi, jenž se po odchodu z Plzně upsal slovenskému Ružomberoku.

„Prosadit se do základu, dělat výsledky, hrát dobrý fotbal. To je cesta, kterou jsem si prošel a na jejímž konci byla nominace do národního týmu, start na evropském šampionátu v roce 2000 v Belgii a Nizozemsku, ale třeba i čtyři mistrovské tituly se Spartou, zápasy v Champions League a posléze osm let v německém fotbale, které mi daly strašně moc,“ shrnul u mikrofonu Sport.cz padesátník Petr Gabriel do několika vět svou kariéru, kterou jeho dva kluci dokonale znají.

„Oba tvrdí, že ve fotbale dokážou víc než já, takže tomu necháme volný průběh a za takových dvanáct let se uvidí. Zatím z nich mám obrovskou radost, ale i tak s nimi mluvím o své filozofii postupných kroků. Uspěchat některé věci je k ničemu. Rychlokvašek, které se dostaly jednou dvakrát do nároďáku, byla spousta. A většinou šlo o výstřel, který se posléze obrátil proti hráči,“ věří někdejší obránce pražské Sparty i české reprezentace, že Adam i Šimon půjdou v jeho stopách a jejich čas přijde.

A právě o fotbalové a životní cestě Petra Gabriela je další díl podcastu Kopačky na hřebíku. O vojákování v Chebu i angažmá ve Viktorii Žižkov, v jejímž dresu si poprvé zahrál na evropské pohárové scéně. A hned proti londýnské Chelsea.

O návratu do Sparty, která si svého odchovance po letech povšimla a přivedla ho zpátky do mužstva, které sbíralo jeden mistrovský titul za druhým a rok co rok hrálo v pohárové Evropě.

„Konkurence ve Spartě byla veliká, takže první dvě sezony jsem v sestavě víceméně alternoval. A většinou na postech, na které jsem nebyl zvyklý. Až po odchodu Tomáše Řepky do ciziny jsem začal nastupovat pravidelně a jako jeden z mála jsem odehrál prakticky všechny zápasy. I proto si nejvíc cením titulu z poslední sezony. Stali jsme se mistry, v Champions League jsme se dostali do osmifinále, v němž jsme třeba Spartaku Moskva nastříleli pět branek. V dubnu jsem navíc podepsal přestup do Kaiserslauternu a poté se dostal do závěrečné nominace na mistrovství Evropy, kde jsem si zahrál proti domácím Nizozemcům a poločas proti Francouzům.“

Šampionátovému duelu s Francouzi muselo pochopitelně patřit samostatné zastavení. Zvlášť, když pětačtyřicet minut konfrontace s pozdějšími mistry Evropy bylo posledním vystoupením Petra Gabriela v dresu národního týmu. Chybná přihrávka, kterou v úvodu střetnutí v Bruggách poslal do gólové šance Henryho, na něm ulpěla jako stigma…

„Takových přihrávek dá člověk během tréninků i zápasů tisíce, jenže já pod tlakem, že nad Francouzi musíme vyhrát, zmíněnou situaci nevyhodnotil dobře. A k mé i naší smůle byl číhající Henry chytrý. Navíc balon trefil sice blbě, ale trefil to k tyčce,“ vrátil se Petr Gabriel ve vzpomínkách čtyřiadvacet let zpátky.

„Další příležitost už jsem v reprezentaci nedostal. Ani v obyčejném přáteláku. Přitom v Německu jsem prožil nejlepší část kariéry. Trenér Brückner si mě nejspíš zařadil do negativní škatule a nikdy mi nedal šanci ukázat, že šlo o momentální chybu, kterou mohu napravit a dokázat, že fotbal hrát umím.“

Gabriel reagoval u mikrofonu Sport.cz i na nálepku až přehnaně tvrdého hráče, kterou si s sebou během kariéry nesl.

„Tvrdý a nekompromisní jsem byl, ale zároveň i férový. Zrovna nedávno jsem si prohlížel statistiky. Na ligovou sezonu mi vychází průměr 3,5 žluté karty. Však jsem kvůli nim nikdy nevypadl ze sestavy.“

V Kopačkách na hřebíku došlo pochopitelně na Gabrielovo angažmá v Kaiserslauternu, kde ho sráželo a brzdilo neustálé zranění, stejně jako na pět ket ve službách Bielefeldu, který se pro něho stal naopak fotbalovým ternem.

„Na Betzenbergu to bylo nejhorší období mé kariéry. Nejdřív jsem půl roku laboroval s patním kostí, pak jsem si utrhl achillovku a třináct měsíců proseděl v lékařských ordinacích a čekárnách. Trápil jsem se, byl jsem hodně nešťastný, ale nevzdal jsem se a šel dál za svým cílem,“ připomíná, že se mu všechno vrátilo poté v Bielefeldu a následně i po skončení kariéry.

Proč právě na Bielefeld vzpomíná Petr Gabriel s takovým povděkem? Co se skrývalo za tím, že s českým obráncem v kádru zůstala Arminia na bundesligové scéně čtyři sezony, což se jí nikdy předtím ani potom nepovedlo? A jaké mužstvo se vlastně tehdy sešlo? I o tom mluví Petr Gabriel v Kopačkách na hřebíku.

A také připomíná, že jeden z návratů do města, kde pět let působil, mu v byznysu pomohl do Ligy mistrů.

„Jeli jsme se podívat na vánoční trhy a při popíjení svařáku mi jeden z kamarádů řekl o podnikání, které by se mi mohlo líbit. O průmyslovém čištění… Předtím jsem zkoušel všelicos. Fotovoltaiku i třeba výstavu sportovišť. Dva roky jsem nad kamarádovým nápadem přemýšlel, důkladně jsem si všechno prozkoumal, učil se a zjišťoval každý detail. Zvolil jsem dobře, protože tenhle byznys dělám už deset let a hraju v něm Champions League,“ vykládal Petr Gabriel v jedné z průmyslových budov areálu bývalé šachty Československé armády v Rynholci na Rakovnicku, kde jeho firma sídlí.

„Za sportu jsem si přinesl to, co má byznys rád. Stoprocentně připraveného člověka, aktivního, který nepřemýšlí nad časem. Zpočátku jsem pracoval prakticky non stop, protože jsem nikdy nebyl líný, teď už jsem se dostal i do inovátorského sektoru. Řeším inovace, vymýšlím zařízení, která čekají na mezinárodní patenty,“ rozpovídal se o tom, jak mu fotbal v podnikání pomohl, i o tom, co jeho byznys obnáší.

Došlo ale i na zákazníky a obchodní partnery, kteří si ho občas spletou se zpěvákem Gabrielem, stejně jako na kopačky, které před pěti lety pověsil definitivně v garáži na hřebík. To aby stíhal byznys i pravidelné cestování za svými syny, kteří ho ujišťují, že to ve fotbale dotáhnou dál než on.

Prostě Kopačky na hřebíku, tentokrát s Petrem Gabrielem, jsou opět plné zajímavého vzpomínání a vyprávění, do něhož se určitě s chutí zaposloucháte.