Upsal se Spartě, přestupní lístky ale skončily ve Slavii. Talent a bohém Frýda o loupání brambor v dresu bez lvíčka i emigraci K+K

„Však jsem také všechny trenéry, kteří o něho projevili zájem, dopředu varoval. Talent to je, ale budete to s ním mít složité,“ přidával Škorpil.

„Jo, bohém jsem byl. A ve slovech pana Škorpila spousta pravdy je,“ přiznává Frýda v dalším díle Kopaček na hřebíku, aby se vytasil hned s prvním z malérů, které rámovaly jeho kariéru.

„Bylo mi devatenáct, když mě Sparta lákala na Letnou a Slavia do Edenu. Nejdřív přijel pan Ježek a nabízel mi přestup do Sparty. Mně se ale do Prahy nechtělo, v Hradci jsem byl spokojený, a proto jsem si za přestup řekl takovou sumu, že se z toho sparťané orosili a chtěli alespoň pět minut na rozmyšlenou. Za pět minut přišli, že jo, že mi ty peníze dají. A na tu dobu to byly krásné prachy,“ líčil Milan Frýda u mikrofonu Sportu.cz svou první přestupovou anabázi.

„Pan Ježek sice ve Spartě nezůstal, protože dostal nabídku z Curychu, já ale přestupní lístky přesto podepsal. V Praze jsem si vybral byt, na Spartě jsem se byl podívat, jenže pak do toho vstoupila Slavia a já skončil v Edenu. I s podepsanými přestupními lístky. Měl jsem totiž kliku, že na Letné se zrovna jeden človíček se Spartou rozhádal a lístky s mým podpisem odnesl na Slavii. Proto jsem nedostal žádný flastr za dva úpisy a mohl jsem v Edenu okamžitě hrát.“

Ve Slavii se dostal rychle do základní sestavy, půldruhého roku oblékal červenobílý dres, než přišel další malér. Frýda ze dne na den přerušil studium na průmyslovce a uprchl z Edenu na vojnu do Chebu.

„Ale to bylo proto, že mi Slavia přestala posílat výplaty, já měl rodinu a z něčeho jsme žít museli. Šel jsem za tehdejším ředitelem patronátního IPS Komárkem, ale stejně se nic nedělo. A tak jsem přestal chodit na tréninky a naivně si myslel, že tenhle boj se Slavií vyhraju. Samozřejmě že jsem ho nevyhrál, protože jsem porušil smlouvu. Slavia pro mě požadovala roční distanc, takže mě nakonec zachránila vojna a náčelník Rudé hvězdy Zdeněk Beneš. I tak jsem dostal trest na sedm ligových zápasů a za Cheb jsem začal v lize nastupovat až někdy v říjnu,“ vykládá Milan Frýda, jak zmizel ze Slavie, aby se s ní po dvou letech zase usmířil a do Edenu se vrátil.

„I na vojně mě ale provázely průšvihy. To když jsem si z reprezentačního dresu odpáral znak se lvíčkem a škrábal jsem v něm brambory. Na inspekci tehdy zrovna přijel trenér jednadvacítky soudruh Milouš Kvaček a udělal z toho humbuk. I v base jsem párkrát seděl, i v Chebu jsem předčasně skončil. Hráli jsme na Bohemce, tam mě zkopali, já se neudržel a dostal červenou za řečnění. Náčelníci si ale mysleli, že jsem se nechal vyloučit schválně, protože v dalším kole jsme hráli se Slavií, kam jsem se měl po vojně vrátit. Proto mě převeleli do Aše k pohraničníkům, aby si četař Frýda taky užil vojny. Žádná slast, protože tenkrát se na hranicích hodně střílelo po lidech, kteří se chtěli dostat přes čáru. To já ale odmítal.“

V Kopačkách na hřebíku ovšem vyprávěl Milan Frýda spoustu dalších historek a zážitků ze své fotbalové kariéry.

Věděli jste třeba, že on to byl, kdo balil Kubíkovi a Knoflíčkovi tašky, když na soustředění v německém Hannoveru v osmdesátém osmém roce opustili výpravu Slavie a rozhodli se pro odchod na Západ?

„Kdybych se tehdy rozhodl vzít kramle s nimi, nevím, co by se stalo. Byl by z toho průšvih jako hrom. Vždyť já byl na tom soustředění se Slavií ještě jako voják. Nevím, jak to tenkrát Zdeněk Beneš zařídil, ale nakonec jsem tam odjel. A bez souhlasu ministra národní obrany.“

Milan Frýda se u mikrofonu samozřejmě rozpovídal i o svých začátcích na pláccích, stejně jako o angažmá ve švýcarském Lausanne, kam ho nasměroval svou tvrdou přípravou Vlastimil Petržela.

„Ty jeho dávky se nedaly vydržet. A trénovat čtyřikrát, pětkrát denně, to nebylo také nic pro mě. Řekl jsem mu to a on že s tím počítal a abych si našel něco jiného. Usmálo se na mě štěstí, protože jeden švýcarský novinář mě viděl hrát v derby a dohodil mi angažmá v jeho domovině.“

Frýda ale mluvil i o trenérech, na něž měl během fotbalové kariéry štěstí, o mládežnických letech, během kterých prošel všemi reprezentačními výběry.

„Jen za reprezentační áčko jsem si zahrál pouze jednou. A k tomu ještě jen poločas. Přitom zápasů za ligové výběry jsem odkopal spoustu, objel s nimi pořádný kus světa, hrál na turnajích o Královský pohár. Jenže to všechno byly pouze neoficiální reprezentační starty. Mrzelo a mrzí to. Nejspíš se naplnila slova sekretáře Sparty, když jsem v devatenácti dal přednost Slavii. Tehdy mě vyprovodil z Letné slovy: ,Ty už si v životě za nároďák nezahraješ.´A měl vlastně pravdu. Nejenže jsem si nezahrál, ale vlastně jsem ani nic pořádného nevyhrál.“

A jak žije zázračný královéhradecký talent a bohém Milan Frýda po kariéře? Co dělá a čím se živí? A obuje ještě alespoň občas kopačky? A co třeba kariéra? Dal by si znovu ta léta, která prožil na fotbalových trávnících?

„To by bylo skvělé. Šel bych okamžitě, ale pod podmínkou, že by se hrál fotbal, jaký jsme hráli my a brali za to prachy, které se berou dneska. A že bychom mohli zajít na pivo nebo vinný stříček a nikomu by to nevadilo. Za nás se z toho věda nedělala,“ rozesmál se Milan Frýda v Kopačkách na hřebíku, které si určitě poslechněte. Jeho vyprávění za to rozhodně stojí.