Srdcař Vácha o kopancích od Kotrby, stavbě kláštera, lovu v Kyrgyzstánu i rybách na Aljašce

„Zase tak střemhlav to nebylo. Otec dělal stavbyvedoucího, takže se sestrou a bráchou jsme s ním jezdili po stavbách vlastně odmalička. A když u nás na Hluboké firmu zakládal, nejspíš předpokládal, že ji po něm jednou převezmeme. Proto ono 'Vácha a syn' v jejím názvu," vzpomíná Karel Vácha, že už jako aktivní ligový fotbalista se musel do práce ve firmě zapojit

„Hrál jsem v Českých Budějovicích, bylo mi nějakých dvaadvacet, když přišel můj spoluhráč Robert Žák, že by chtěl na Hluboké nějakou parcelu. Koupili jsme proto louku a kus pole, zajistili změnu územního plánu i územní dokumentaci a stavěli. Nejdřív pro Roberta, postupně ale třeba i pro Karla Poborského, Jirku Povišera, Františka Cipra a další," netají, že někdy to byla skutečně hektika.

„Ráno jsem musel na stavbu zaúkolovat lidí, jak mají dělat kanalizaci nebo vodovod, a potom honem na trénink. Občas se stalo, že jsem přijel pozdě, což se trenérovi Dejmalovi samozřejmě nelíbilo. Ale dalo se to zvládnout."

Pochopitelně, že fotbal a práci ve firmě mohl zvládat jen v době, kdy hrával za České Budějovice, v jejichž dresu odehrál celkem osm ligových sezon. Doma na jihu Čech zůstával, zatímco spoluhráči přicházeli a zase odcházeli. Většinou samozřejmě za lepším.

„Vždycky jsem byl srdcař a patriot. Mnozí spoluhráči měli lepší smlouvy, a tudíž i víc peněz než já, i když tolik nehráli, ale mně to zase až tolik nevadilo. Nevím, jestli je to dobrá vlastnost, ale já prostě takový byl. Zvláště když nám trenér Pavel Tobiáš neustále kázal, že hrajeme především za čest a slávu klubu i slávu svou," vysvětluje Karel Vácha, proč odolával všem nabídkám a dlouhá léta střílel góly jen na jihu Čech. A dal jich tam během kariéry celkem 53, přičemž dvacet dalších přidal ve Slavii.

„To Jirkovi Kotrbovi musím poděkovat, že mě nastartoval. Všichni trenéři mi vyčítali, že mám z hokeje, který jsem hrál v Českých Budějovicích až do dorostu, těžký zadek a že jsem celý zaprděný. On si mě vzal do parády a donutil mě běhat. Co donutil, on běhal se mnou a kopal mě do zadku, abych nepolevoval. Od té doby jsem se začal sám víc připravovat, abych na tom byl fyzicky dobře," prozrazoval Karel Vácha v dalším díle Kopaček na hřebíku, kdo vlastně nastartoval jeho fotbalovou kariéru.

Prozradil samozřejmě i to, jak se rodil, a nakonec i zrodil jeho přestup do pražské Slavie v létě roku 1996. Věděli jste, proč nepřišel do Edenu už na jaře, a proto neslavil se sešívanými mistrovský titul? Proč se opětovně zachoval jako českobudějovický patriot a srdcař a zůstal na jihu Čech ještě půl roku, i když mu v ochodu de facto nic nebránilo? A že díky tomu za něho mohly České Budějovice zinkasovat 15 milionů korun?

I o tom se Karel Vácha do mikrofonu Sport.cz rozpovídal a vyprávěl, jak to všechno tehdy bylo. Přidal i vzpomínku na trenéra Jaroslava Hřebíka, který slávistické mužstvo převzal po odchodu Františka Cipra a konci Pavla Tobiáše.

„Přišel a moc hráčů ve Slavii neznal. Mě asi vůbec ne, protože se ptal, kdo je nejlepším střelcem mužstva. Přitom v předchozí sezoně jsem dal hattrick Hradci, který on tehdy trénoval. Moc mě nebral, protože měl rád rychlé útočníky, jakým byl třeba Robert Vágner. Na lavičce jsem vysedávat nechtěl, a proto představovalo hotové vysvobození, když mi František Cipro nabídl, abych přestoupil do Tirolu Innsbruck, který tehdy vedl."

I na rakouské angažmá má samozřejmě Karel Vácha zajímavé vzpomínky. Na mistrovský titul, který s Tirolem Innsbruck získal, na trenéry Františka Cipra a Kurta Jaru, na operaci vyhřezlé plotýnky, kterou měl podstoupit, ale nakonec se jí vyhnul.

V Kopačkách na hřebíku ale přišla řeč nejen na fotbal, stavařinu, práci v rodinné firmě Vácha a syn či stavby, jimiž se pyšní. Karel Vácha se pochlubil i svými koníčky, na které má nyní víc času, než když hrával. Myslivostí a rybařením.

Velikánskými štikami či patnáctikilovým královským lososem, kterého vytáhl z vod Yukonu na Aljašce, nebo třeba trofeji kozoroha sibiřského uloveného v pohoří Pamír v Kyrgyzstánu ve výšce 4000 metrů nad mořem.

„Nádherný zážitek. Ale strašně náročná výprava s jízdou na koních do hor, kde jsou jen holé skály, kde se spí ve stanech a ve vysoké nadmořské výšce se špatně dýchá. Nejdřív jsem říkal už nikdy víc, ale teď bych jel zase," přiznává Karel Vácha.

A že by snad nalákal na podobnou výpravu dalšího vášnivého jihočeského nimroda Davida Lafatu? Že by si spolu zahráli nejen hokej za starou gardu Českých Budějovic, ale třeba si i zastříleli v Pamíru? I o tom Karel Vácha v dalším díle Kopaček na hřebíku přemýšlí a mluví.

Takže příjemný poslech.