Regeneroval v rybníku, svého života se nedokázal vzdát, prchnul i z Ruska. Přesto se stal Hartig čtyřikrát vicemistrem

„Já si nikdy z ničeho nedělal velkou hlavu. I proto jsem okamžitě kývnul, když můj spoluhráč Luděk Kostka sponzorující v té době nejen fotbal ve Velimi, ale i Bohemku přišel, jestli bych to nechtěl mezi Klokany zkusit. Co jsem mohl ztratit? Nanejvýš bych se vrátil domů do Býchor, chodil zase svařovat roury a trubky a ve Velimi bych nejspíš dával dál góly,“ přiznává Lukáš Hartig v dalším díle pořadu Kopačky na hřebíku, že mu rozhodování nezabralo ani deset vteřin.

Ani když odcházel z krajského přeboru do ligového týmu Bohemians, ani když po roce přišla Sparta a nabídla mu roční hostování.

„Byl to úplně jiný svět. Sparta měla sestavu jako zvon, hrála Ligu mistrů, takže jsem to chtěl samozřejmě zkusit,“ vypráví u mikrofonu sportu.cz Lukáš Hartig a vzpomíná, jak ve Velimi nastřílel za sezonu 33 gólů a dva roky na to nastupoval v Champions League proti mnichovskému Bayernu, Feyenoordu, moskevskému Spartaku, ale třeba i Realu Madrid, Portu či Panathinaikosu Atény.

„Feyenoordu jsem dal gól a na Letné jsme vyhráli 4:0. Byl to jeden z nejlepších zápasů, které jsem odehrál. Hned za něj řadím derby Bohemky se Spartou, v němž jsme Spartu porazili 4:2 a já nahrával na tři branky,“ vzpomene rychlý, tvrdý a nebojácný útočník, který dovedl rány rozdávat i přijímat, na velké duely, které mu z paměti nikdy nevymizí.

„Všechno se to seběhlo strašlivě rychle. Velim, Bohemka, Sparta, Liga mistrů, přestup do Ruska za trenérem Petrželou a spoluhráči od Botiče. Kdyby šel vrátit čas, udělal bych spoustu věcí jinak. Hlavně bych se o sebe víc staral, protože vyloženým profesionálem jsem nikdy nebyl. Regenerace mi nic moc neříkala, spoustu zranění jsem přecházel, takže se obnovovala. Všechno jsem uspěchal, protože jsem chtěl být zase zpátky na hřišti. A hlavně - byl a jsem klukem z venkova, takže mě to táhlo pořád domů. Mezi kamarády, se kterými jsem si mohl dát pivko, zahrát si karty i fotbal, vyrazit na zábavu, někdy se i poprat. A tohohle venkovského života jsem se nechtěl nikdy vzdát,“ přiznává rafan Hartig, že žádným svatouškem nebyl.

„Po tvrdých tréninkových dávkách, které nám nakládal Petržela, jsem raději regeneroval u nás na vsi v rybníku,“ směje se. „A když jsem hrál za Bohemku a Spartu, den co den jsem pendloval od nás z Býchor do Prahy a zpátky… A to jsem dostal od Sparty byt v Petrovicích. Za celý rok jsem tam ale spal jen jednou. A to jen proto, že jsme přiletěli z Ligy mistrů někdy ve čtyři ráno a už v deset jsme měli na Letné regenerační trénink.“

I proto ho limitovala, srážela a jeho kariéru brzdila nejrůznější svalová zranění, i proto spěchal z ruského angažmá předčasně zpátky domů, i když měl v Petrohradu pětiletou smlouvu.

„V první sezoně jsme se Zenitem získali ruský Ligový pohár a v lize skončili druzí a já hrál v útoku s Aršavinem a Keržakovem pravidelně. Jenže pak se zranění začala znovu vracet, na hřiště už jsem se tolik nedostával, a i proto jsem z Ruska spěchal pryč,“ rozpovídal se Lukáš Hartig v Kopačkách na hřebíku o ruském angažmá.

Vzpomínal na vztahy s ruskými fotbalovými hvězdami Aršavinem a Keržakovem, na početnou česko-slovenskou enklávu, která se v Zenitu sešla, na trenéra Vlastimila Petrželu, který se po triumfu v Ligovém poháru a druhé příčce v lize stal ve městě na Něvě gerojem, který si mohl dovolit všechno. I prohrávat miliony v kasinu…

„To znám jen z doslechu a z vyprávění v kabině, protože ruleta a kmitající kulička, to nebylo nikdy nic pro mě. Do kasina jsem nechodil, já raději karty. Červené nebo prší. O panáka nebo pár drobných na stole.“

Ani letadla nebyla nic pro Hartiga. Tedy ta ruská, s nimiž létal Zenit ke každému ligovému utkání. A v Kopačkách na hřebíku prozrazuje i důvod, proč tomu tak bylo. To kapitán mužstva Vladislav Radimov prozradil, jakými archaickými letouny cestují…

Při brouzdání Hartigovou kariérou došlo ale pochopitelně i na angažmá ve slovenské Petržalce, v jejímž dresu si podruhé zahrál Ligu mistrů a potkal se s trenérem Vladimírem Weissem, na kterého nenechá dopustit.

„Bylo to trenér, pod kterým si mi hrálo nejlépe. A také úžasný člověk. Dokázal nás seřvat i pochválit, ale hlavně za mančaftem stál. I mě srovnal, protože jsem byl problémovým hráčem, a když se něco zvrtlo, musel jsem být u toho. Vždycky jsme ale našli společnou řeč. Dokonce chtěl, abych se s ním vydal znovu do Ruska, kam odcházel trénovat. Smlouva už ležela na stole, bral bych daleko větší peníze než v Bratislavě, ale nakonec jsem cuknul. Život tady u nás by mi scházel,“ rozpovídal se Hartig i o tom, proč Petržalku vyměnil za Olomouc, aby se pak po další životní eskapádě vrátil do Bohemians a oklikou přes Ďolíček zase do bratislavského Slovanu.

Je toho prostě spousta, co během fotbalové kariéry Lukáš Hartig prožil a s čím se svěřuje v pořadu Kopačky na hřebíku.

„Ve třech zemích jsem se stal čtyřikrát ligovým vicemistrem. Se Spartou, Zenitem, dvakrát s Petržalkou. Mistrovský titul mi ale chybí. Alespoň že jsem v Rusku vyhrál Ligový pohár.“

Vypráví i tom, jaký je život po kariéře, mluví i o tom, že po šesti letech, kdy ve Velimi jezdil dodávkou a dělal zásobovače, je teď už tři čtvrtě roku nezaměstnaný. Jedním dechem ale přiznává, že bez fotbalu žít nedokáže, a i proto chodí hrát nejen za starou gardu Bohemians či jedenáctky Horsta Siegla či Jana Bergra, ale že pár zápasů si zahrál i o body za sousední Veletov ve III. třídě Kolínska.

Prostě hodina plná zajímavých vzpomínek a zážitků, která za poslech rozhodně stojí.