Před emigrací složil zkoušku z marxismu, v Bílém domě si Kubík podal ruku hned se třemi americkými prezidenty

Za oceán se přitom vydal až na samém sklonku kariéry. „Na podzim v devadesátém sedmém roce jsem jednal s Mírou Peltou o přestupu do Jablonce, když přišla nabídka z Ameriky. Chicago Fire se chystalo jako nováček na nastávající sezonu MLS a během soustředění na Floridě dávalo dohromady mužstvo. A já se přiletěl předvést,“ vzpomíná Luboš Kubík u mikrofonu Sportu.cz, jak se jeho americké angažmá zrodilo.

„Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu, ani co od MLS čekat. Vždyť fotbal ve Spojených státech jsem trochu poznal jen v roce 1994, když se tam konalo mistrovství světa a já se tam vydal jako turista. Navíc jsem ve čtyřiatřiceti už pomalu přemýšlel o konci kariéry. Proto když mi trenér Bob Bradley hned po pár dnech nabídl tříletou smlouvu, odmítl jsem. Nakonec jsme se dohodli na ročním kontraktu s tím, že po roce uvidíme,“ přiznává jedna z legend českého a vlastně i československého fotbalu, že ho ve snu nenapadlo, že zůstane za oceánem tolik let.

Nejdřív jako hráč, poté jako asistent trenéra Piotra Nowaka u olympijské reprezentace USA, která se probojovala na olympiádu do Pekingu, a následně jako asistent u reprezentace seniorské, s níž na světovém šampionátu v roce 2010 v Jihoafrické republice slavil postup do osmifinále.

Proto setkání s Nelsonem Mandelou, proto cesta do Bílého domu.

„Byl jsem tam dvakrát. S americkou reprezentací a předtím hned v první sezoně jako hráč, neboť jsme jako nováček MLS získali titul a vyhráli i pohár. S mužstvem poskládaným z odpadlíků, které daly ostatní týmy Chicagu k dispozici, třemi zkušenými polskými fotbalisty, se mnou a třeba i s populárním mexickým gólmanem Jorge Camposem, který u nás chvíli také chytal, a dokonce i hrál v útoku, když jsme měli spoustu zraněných,“ vybavuje si Luboš Kubík spoustu zážitků ze zámořského angažmá, během něhož se mu mimořádně dařilo.

Vždyť hned v první sezoně byl vyhlášen nejlepším obráncem MLS, figuroval v nejlepší jedenáctce sezony, dvakrát si zahrál za výběr All-stars.

„Mám pocit, že dodnes držím v historických statistikách MLS rekord jako obránce s největším počtem gólů a asistencí v sezoně. Trenér Bradley mi totiž dal šanci hrát to, co se mi líbilo a co jsem hrát chtěl. Libera s volným polem působnosti, což prospívalo mně i celému týmu,“ netají Kubík, že si v barvách Chicaga Fire zahrál nejlepší fotbal v kariéře.

I proto je jeho dres s číslem 5 navždy vyvěšený pod střechou stadionu Soldier Field v Chicagu.

Pochopitelně, že při reminiscencích na americké angažmá musela přijít řeč i na světový šampionát, který se bude v USA, Kanadě a Mexiku konat už za dva a půl roku.

„Bude to jedno z nejlepších mistrovství v historii, protože Američané mají k dispozici veškerou infrastrukturu. Letiště, hotely, nové stadiony… A hlavně umí udělat show pro lidi, aby na fotbal přišli,“ prozradil Luboš Kubík, že se do USA zase chystá a nějakou dobu by tam chtěl žít.

Další epizoda Kopaček na hřebíku je vůbec napěchovaná vzpomínkami na Kubíkovu kariéru a štace, jimiž prošel. V italské Florencii, francouzských Metách, německém Norimberku i doma v pražské Slavii, Lázních Bohdaneč a poté Drnovicích.

A samozřejmě i na emigraci z komunistického Československa v červenci roku 1988 a martyrium, které společně s Ivo Knoflíčkem podstoupili, než se Kubík dostal do italské Florencie a Knoflíček do německého St. Pauli.

„Zrovna nedávno jsem našel doma index z vysoké ekonomické, kde jsem tehdy studoval. Ve čtvrtém ročníku těsně před útěkem jsem ještě složil zkoušku z marxismu-leninismu. Dostal jsem dobrou, tedy za tři,“ rozesmál se Kubík u mikrofonu Sport.cz, aby vzápětí zvážněl.

To při otázce, zda bylo zapotřebí větší odvahy se jen v trenkách, tričku a s pár markami v kapse při slávistickém soustředění v Německu sebrat a vydat se za svým fotbalovým snem do Derby County, anebo dát na sliby tehdejších fotbalových funkcionářů a do komunistického Československa se vrátit.

„Odvahu to chtělo stejnou. Ať už emigrovat, nebo se po třičtvrtě roce na útěku vrátit. Ke všemu jako vojenský zběh. Nemohl jsem si být jistý, jak to dopadne.“

Samozřejmě že Luboš Kubík přidává spoustu vzpomínek na Florencii a padesát zápasů, které v jejím dresu odehrál v Serii A. Na spoluhráče, jimiž byli třeba Roberto Baggio nebo kapitán brazilské reprezentace Dunga, na protihráče, jako byli Maradona, Van Basten, Gullit…

A nešlo se pochopitelně nezmínit o mistrovství světa v roce 1990, kam společně s Konflíčkem nakonec odjeli, či třeba o evropském šampionátu v Anglii, kde česká reprezentace postoupila až do finále, aby v něm podlehla Němcům. Stejně jako šest let před tím ve čtvrtfinále MS ’90 na milánském San Siru.

„Dodnes s Vaškem Němečkem přemýšlíme, zda by finále ve Wembley třeba nedopadlo jinak, kdyby nás trenér Uhrin poslal jako dva zkušené hráče na hřiště na posledních patnáct dvacet minut. Byli jsme celí nažhavení, když jsme se tenkrát rozcvičovali za bránou a říkali si: Tak už nás tam dej, my to udržíme.“

Prostě vyprávění a vzpomínání, které za poslech rozhodně stojí. Zvláště, když host Kopaček na hřebíku Luboš Kubík, který mimochodem oslaví 20. ledna kulaté šedesátiny, je báječným vypravěčem majícím zážitků a historek v zásobě nikoli na jeden, ale hned na několik dílů tohoto podcastu.